Endre Kukorelly (*26. dubna 1951) maďarský spisovatel, básník a novinář.
Když člověk cestou z Prahy k německým hranicím před Teplicemi nezvládl zatáčku, než se stačil vzpamatovat, ocitl se v městečku Dubí. Tam to bylo jako v pohádce. I když to vůbec nebyla pohádka, ale tvrdá realita. V Dubí totiž žily kurvy. Tím ovšem nemyslím, že tam žily kurvy, protože bych chtěl vidět místo, kde kurvy nežijí, ale že celá obec byla doslova a do písmene, a to prosím chápejte jako referenci, jediným středně velkým a nepřerušovaným, i když poměrně nevábným bordelem, se zvláštním zřetelem na německou turistiku. Ty to vidíš a neuvěříš, Tomáši jeden nevěřící, musel bys tam strčit prst, abys uvěřil. Dokud ho tam nestrčíš, neuvěříš. Tvůj vůz s pečlivě vytaženými okny jede po ulici lemované výlohami vykřičených domů a špalíry zuřivě, neeroticky gestikulujících šlapek, je to tak uvozhřeně vozemboušské. Neskutečné. Dáváš bacha, abys do ničeho nenarazil.
Narážíš do ničeho. „Když člověk před Teplicemi nezvládl zatáčku,“ ocitá se na straně 208 Milenců a vrahů, románu Vladimíra Párala. Což není úplně nejhorší místo. Kdysi jsem to četl, po krk ve středoevropsko-socialistickém hořkoveselém bordelu české provenience, a pamatuji si, že jsem se mu smál.
„Evžen Gráf miloval jablka a skutečně je také jídal, denně půl kila. Rovnal si je na skříň, denně prohlížel a jedl ta, která začala hnít. Snědl dvacet tisíc kilogramů nahnilých jablek,“ to souhlasí – tak to bylo. Vždycky sníst nejdřív už skoro ztvrdlý chleba, čerstvý až potom, aby se neplýtvalo. Výhodou socialismu je, že se nedá sehnat kokain – to taky souhlasí. Nevím, jestli „kilogram železa, proměněný v rez, váží tři kilogramy,“ ale souhlasí to.
Milenci a vrazi jsou strhující, zamotaní a lyričtí. „Co je modré? Žena, duch, slovo, obležení, věk, sytost, park, pobřeží, přístav, postkoitální zklidnění, onanie.“ Žvásty článků z dobového tisku: „Hřbitovní klub existuje ve Vídni. Jeho členové mají právo na velkém území Ústředního vídeňského hřbitova, kde odpočívají Beethoven, Brahms, Schubert a otec a syn Straussovi, lovit koroptve a bažanty.“ Je v nich fidelcastro, twist, hromada žertů, Kundera v balení z roku 69, ofrňující se povýšené nosánky a dělňasové, mazaný sukničkář, který se vyzná, a bláhový svatoušek, nevinný klouček, sladká rafající rajda, stárnoucí lékařka, co žije sama, aparátník bez skrupulí, smolaři, klikaři, soudruzi a cynici zdravící Čest práci! a „říká se láska a milování – ve skutečnosti je to šílenej krvák“. Snůška paťatých epizodistů v hlavních rolích, kteří se starají, aby žili a uživili se ve světě, ve kterém se žít nedá, v ČSSR. Ústí nad Labem, dům č. p. 2000, chemický průmysl, každou chvíli není voda, nejsou byty, bytová komise, dederonová košile, finty při tvorbě cen, soudruh ředitel, oficiální cesty, vševidoucí udavač, socialistické soužití, claudiacardinale, gin fizz, okresní a městský výbor KSČ, kolektiv X. správy SNB, „horkým béžovým prachem ulice oprýskaných průčelí s osleplými okny, drátěných plotů a nekonečných zdí skladišť (...) stále menších stavení a zahrádek zoufajících si na ubohé vysílené půdě“ proudící, vše zaplavující erotika vytrysknuvší ze zatvrzelé tuhosti, „necudná alotria ve tmě“, prostě „hotová cvokárna“, a navíc je z toho všeho cítit, že to je strašně veselé, strašné a veselé, tak špatné, až už je to dobré, že všechno je v hajzlu, ale život je krásný. 5. června 2004 v jedenáct hodin dopoledne jsem představil nové vydání románu v budapešťském Café Leroy, na adrese Sas u. 1. (Správná adresa: Sas u. 11 – pozn. překl.)
Pověřilo mě tím nakladatelství a oslnilo mě překvapivě vysokým honorářem. Znal jsem první maďarské vydání knihy z roku 1969 s poditulem Magazín ukájení před rokem 2000, které spatřilo světlo světa v roce 1983, byl jsem zvědav na „oprášený“ překlad Ference Hosszúa – a byl jsem zvědav na autora. Prezentace skončila, besedy se zúčastnil i Miloš Urban a bylo pivo. Pak už se o nás příliš nestarali; když mi Páral podepisoval svoji knihu, dal jsem mu vizitku, na které byl uveden i název nakladatelství Hanga, a tak jej do věnování zahrnul taky, jistota je jistota. Když jsem si toho všiml, chtěl jsem ho na to upozornit, ale už se bavil s někým úplně jiným.
Překlad: Robert Svoboda
Endre Kukorelly (*26. dubna 1951) maďarský spisovatel, básník a novinář, vystudoval na univerzitě ELTE v Budapešti historii a knihovnictví. Pracoval jako redaktor a vedoucí rubriky v několika významných literárních časopisech a nakladatelstvích. Od roku 1993 vyučuje kreativní psaní. Byl zakládajícím redaktorem listu 84-es kijárat (84. východ). Dosud vydal 27 sbírek, nejnovější sbírka Cé cé cé pé avagy Lassúdad haladás a kommunizmus felé (Cé cé cé pé neboli Pomaloučku kráčíme ke komunismu) vyšla v roce 2019. Ve svých textech humorným tónem předkládá směšnost a nesmyslnost každodenních, rutinních a jednoduchých životních situací. Jeho kruciální téma je dětství. Čas je precizně determinován fotbalovými tréninky, prázdninami na rodinné chatě, výměnným studentským programem v NDR, ale také s dobou dospělosti, vojenskou službou, univerzitou, první prací, zážitky ze špitálu, prvními láskami a obyčejným prožitkem života v centru maďarské metropole.
