V roce 2021 si připomínáme 100 let od narození a 10 let od úmrtí Zdeňka Milera, který byl významným českým umělcem a autorem mnohých slavných českých animovaných postav. K příležitosti výročí si přečtěte stať Elišky Děcké, která je historičkou a teoretičkou animovaného filmu na pražské FAMU.
Zděněk Miler (1921 – 2011) dosáhl světového ohlasu především díky postavičce roztomilého Krtka, jejímž je autorem. Krtek už však dávno není jen hrdinou z televizních obrazovek či pláten kin a jeho nejrůznější merchandisingové alter-ega žijí dalšími životy (nejen) v dětských pokojíčcích. Ve světě krtků plyšových, krtků na hrníčcích, psacích potřebách či dětských mikinách se pak jednoduše může stát, že ona roztomilost a s ní spojené nadšení a nehynoucí láska dětí již mnoha generací upozadí vysoké umělecké kvality výtvarného pojetí Zdeňka Milera. A to nejen, co se série filmů s Krtkem týče, ale i v rámci jeho další autorské umělecké tvorby, ať už na poli animace či ilustrace.
Ostatně jako svou inspiraci ho například často zmiňuje i současný mezinárodně oceňovaný výtvarník, animátor a ilustrátor Jan Šrámek. Pro někoho možná překvapivě, vzhledem k tomu, že videa a kresby Šrámka jsou plné vyprázdněných městských apokalyptických krajin a často se soustředí na zachycení architektury bez jejich lidských uživatelů. Jenže jak Šrámek v rozhovoru pro český filmový magazín Cinepur uvedl, na Milerovi ho kromě jeho estetiky fascinovala vždy především komplexnost jeho vizuálního jazyka. „Výrazně mě zasáhnul zvláště jeho film Krtek ve městě. Když jsem pracoval na svých animacích Bubi a Ztracená perspektiva, často jsem myslel právě na tento film. Přestože Krtek ve městě je snímkem pro děti, nacházím v něm zpětně mnoho odkazů, které přesahují hranici tohoto žánru,“ vyzvedá Milerův odkaz mladý český umělec.
A je pravda, že Milerův Krtek ušel dlouhou cestu od doby, kdy se poprvé objevil na plátně v roce 1957 jako ještě krtek mluvící a dosti vizuálně protáhlý, toužící po kapsách, v nichž by si mohl schovat všechny své poklady. Úvodní film Jak krtek ke kalhotkám přišel měl ještě lehký nádech budovatelských padesátých let tehdejšího Československa a sloužil de facto jako vzdělávací zábavná instruktáž o tom, jak se vyrábí oblečení. To Šrámkem zmiňovaný, téměř půlhodinový film Krtek ve městě z roku 1982 je již dílem popravdě mistrovským, těžícím z bohatých uměleckých i životních zkušeností tehdy již 61letého autora. Vedle ekologických témat, která jsou v tomto konkrétním snímku na první pohled patrná (ale jež nenápadně prochází vícero příběhy Krtka), je Krtek ve městě i vizuálně originálním portrétem velkoměstské modernity včetně s ní úzce propojené melancholie. Na jedné straně tak diváci společně s Krtkem a jeho přáteli prochází geometricky barevně oslnivým světem tovární pásové výroby, na straně druhé pak na konci filmu s lehkými obavami sledujeme, jak hlavní tři hrdinové odlétají na křídlech divokých labutí s úlevou z města pryč - neznámo kam (do dalšího lesa, který bude následně proměněn v další nové město?). Bylo by skutečně krátkozraké vnímat Milerem vytvořený, komplexní krtkův svět jen z perspektivy jeho roztomilého výskání.
Ostatně jméno Zdeněk Miler neznamená zdaleka jen Krtek. Ještě o mnoho let dříve, než tato budoucí filmová hvězda spatřila světlo světa, vytvořil Miler mnoho významných a někdy až průkopnických animovaných děl. Mezi ně patří i (spíše dospělému publiku určená) animovaná adaptace pohádky významného českého básníka a spisovatele Jiřího Wolkera O milionáři, který ukradl slunce (1948). Film byl vlastně Milerovou reakcí na debaty tehdejšího animovaného světa, zda je médium animace vedle tradiční disneyovské grotesky schopno vyprávět i hlubší, temnější příběhy. Miler dokázal i za pomoci svého originálního výtvarného řešení (obdržel za ně dokonce i medaili za novou techniku na Benátském filmovém festivalu), že jednoznačně ano. Miler se zcela vzdal barev, a mohl tak v tomto filmu o to intenzivněji (za pomoci detailní šrafované perokresby) pracovat se světlem a stínem.
Neopíral se o tradiční animaci (rozpohybování pomocí silných kontur a jasných tvarů postav), ale raději své intenzivní perové grafiky oživil pomocí střihu, nájezdu kamer a dalších prvků tzv. „neanimované animace“, oblíbeného způsobu spolupráce mezi režiséry animovaného filmu a výtvarníky s výrazně autorským, komplexním výtvarným projevem (ne zcela vhodným pro klasické rozanimování pomocí fázovaného pohybu).
„Spolupráce mezi výtvarníkem a režisérem musí být opravdu velmi úzká,“ upozorňoval po celou dobu své kariéry Zdeněk Miler (tak jako ve zde citovaném rozhovoru pro český časopis Film a doba z roku 1963). Vyzdvihoval i potřebnost animátora jakožto „umělce vysokých kvalit, který by byl schopen přenést oživený rukopis výtvarníka do filmu.“ Miler mohl v těchto úvahách vycházet z vlastní bohaté zkušenosti, protože jako výtvarník spolupracoval i na animovaných filmech jiných režisérů jako třeba Eduarda Hofmana nebo Hermíny Týrlové. Zároveň je pochopitelné, že pro Milera – mimo jiné i uznávaného ilustrátora (např. Cesty formana Šejtročka od Václava Čtvrtka či Kuba, Kubula a Kubikula Vladislava Vančury) bylo zachování autorského výtvarného stylu obzvláště důležité.
Snad i proto využívají rovněž Milerovy pozdější animované filmy pro dospělé publikum Rudá stopa (1963) a Romance helgolandská (1977) podobnou „ne-animační“ techniku, upřednostňujíce tak statičtější pojetí animace ve prospěch umocnění temné, melancholické atmosféry obou filmů a závažnosti jejich témat (filosofická esej o míru v případě prvém a romantická tragická balada v případě druhém).
Není tedy nijak přehnané tvrdit, že Zdeněk Miler ovlivnil českou animaci i české výtvarné prostředí mnohem výrazněji než se na první pohled, zastíněný všudypřítomným a celosvětovým fenoménem Krtka, může zdát. Jeho kreativní novátorství a důkladně promyšlený, komplexní výtvarný projev oceňovali umělci i filmoví a výtvarní kritici tehdy stejně jako dnes. Možná i proto, že po celý svůj tvůrčí život Zdeněk Miler (i přes fenomenální úspěch Krtka) nikdy autorsky nezakrněl a i nadále pečlivě sledoval, zda je to, co tvoří a publiku sděluje, stále relevantní. „I ty malé, jednoduché dětské problémy je třeba vidět očima dnešních dětí, které již žijí, myslí a vidí věci nově, čerstvě, nezatížené minulostí, která jim už nic neříká,“ prohlásil Miler v šedesátých letech pokorně v rozhovoru pro Film a dobu.
Zdeněk Miler zkrátka vždy myslel především na své diváky a zvláště pro ty nejmenší záměrně ladil hlavní hrdiny do lyrické a poetické polohy. Vřelost a srdečnost jsou slova, která se nejvíce nabízejí při shrnutí jeho bohaté dětské tvorby (která opět nezahrnovala jen Krtka ale i série o štěňátku či rozpustilém cvrčkovi v 60. a 70. letech). Poděkování a skromná poklona divákům za to, že si najdou čas a přenesou se na chvíli do magického světa animace, ostatně stála i na samém počátku Milerovy bohaté animační kariéry. To když v roce 1945 navrhl pro Jiřího Trnku a jím vedené, nově vznikající Studio Bratří v triku dnes již legendární logo tří kudrnatých kluků uklánějících se v pruhovaných trikách. Traduje se, že Zděněk Miler dostal tehdy za svůj vítězný návrh týden placené dovolené. Je otázkou, zda měl z toho zrovna on, milovník animace každým coulem, vlastně radost…můžeme se ptát pokaždé, když znovu vidíme „jeho“ klanějící se kluky na začátku dalšího (nejen Milerova) příběhu - další návštěvy magického animovaného světa.
Autor: © Eliška Děcká
MGR. ET MGR. ELIŠKA DĚCKÁ, PH.D.
Historička a teoretička animovaného filmu. Absolventka Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, obor Filmová věda, a následně doktorského studia na FAMU. Od roku 2009 je členkou mezinárodní akademické společnosti Society for Animation Studies, na jejichž konferencích pravidelně vystupuje. Ve své výzkumné činnosti se zaměřuje především na společenské přesahy animace, gender, orální historii a všeobecně propojení animační teorie s praxí. Přednášela např. na Harvard University, University of Michigan, MOME Budapešť či Arts Academy v Turku. Publikuje v českých i zahraničních filmových a kulturních periodicích a v roce 2017 vyšla její původní studie v rámci českého vydání Animasofie Üla Pikkova. Spolupracuje či spolupracovala jako dramaturgyně a porotkyně s animačními festivaly Tricky Women, PAF Olomouc, Fantoche, Primanima, Fest Anča a dalšími.
<p> <br></p>
