Jan M. Heller (*1977) – český literární kritik, editor a překladatel.
Málokterý pojem zarezonoval v poválečných letech ve středoevropském prostoru tak jako právě název „střední Evropa“ – a rezonuje dosud. Pro některé je střední Evropa nostalgický state of mind, který však spočívá na hmotné kultuře, na architektuře a gastronomii: je tam, kde je divadlo, kavárenská kultura a drážní výpravní budova 16/H, tam, kde se jí štrúdl a pije káva a kořalka. Více či méně vážně míněný stesk za podunajskou monarchií se prodává americkým turistům ve Vídni a ve Lvově, ale stejně tak v Praze a v Budapešti, a setkává se s novinářským jucháním nad schengenskou „novou střední Evropou“, jejíž lingua franca není němčina, nýbrž angličtina a která spočívá v tom, že oblečení se kupuje v Parndorfu, kdežto domy v Rajce. A s geopolitickými debatami ohledně Visegrádu a jeho místa v celku dnešní Evropy. To je však nejspíš jen pěna každodennosti. Už na druhý pohled začnou pod povrchem prosvítat trvalejší znamení, na nichž lze studovat to společné. Poklidný rytmus barokní krajiny je dosud vnímatelný v české kotlině i v Panonii, dokonce i stejné nepomucenské sochy shlížejí na staré mosty na Labi i na Tise. Jen památek na islámskou kulturu je v českých zemích méně. Vlastně žádné.
Na amerického turistu se tu hledí spatra, ale on sám je v tom nevinně. Stal se stejným klišé jako představa, které je mu vnucována. Existuje však ještě jedna střední Evropa, vklíněná mezi obě nostalgické polohy – a zrovna na místech, kam on sotva kdy zavítá. Vtiskla se tam mezi 50. a 80. lety minulého století s architekturou unaveného, zestandardizovaného pozdního modernismu a betonového brutalismu. Památníky lepších časů, které byly užuž tu, ale přece jen měly teprve přijít: budova stranického výboru na ulici Váci, pražský Transgas, priory a áruházy, paneláková sídliště, průmyslové haly, zemědělská družstva, stovky předimenzovaných venkovských škol, kulturních domů a nádražních budov. Některé získaly památkovou ochranu, mnohé už nestojí, jiné jsou – zbaveny všeho, co se dalo zpeněžit – ponechány postupnému rozkladu a slouží nanejvýš pro paintball nebo urbex. Pro dark tourism ještě ne, na ten je to přece jen moc domácké a idylické, jak jen hřbitovní idyla může být. Kde se praktikuje dark tourism, tam leží Evropa (jiho)východní.
Co nevidí oči cestovatele, vidí literatura. Stejně šedé jako panelákový beton jsou obrázky světa, který v poválečných dekádách odcházel, i toho, který odchází v dekádách po pádu Berlínské zdi. Avšak maďarská literatura se dívá v posledních desetiletích hodně dobře, tak dobře, že se ocitá daleko před tou českou. Kde tato setrvává v poklidném, laskavě moralizujícím biedermeieru, tam ona zkoumá, na kolik různých způsobů se dá život mezi šedivými ruinami proměnit v umělecké gesto. Otřesné životní podmínky v domácnostech u Ference Barnáse nebo Szilárda Borbélye, zašpiněné, hnilobné a zakouřené venkovské scenerie Krisztiána Grecsóa, bortící se narychlo sflikovaná škola ve sněhem zapadané vesnici Gábora Kálmána, podobně se drolící zámeček, sídlo protialkoholní léčebny, u Noé Kiss, špinavé dvorky budapešťských činžáků u Krisztiny Tóthové, navěky lešením obestavěné domovní bloky u Endreho Kukorellyho, trvalý pozdní podzim v socialistické Budapešti u Pétera Nádase, trvalé odkapávající předjaří s holými stromy na sněžných pláních u sedmihradského Ádáma Bodora, ozvláštněné rumunským nadpřirozeným surreálnem. To všechno má jeden společný rys: nehybnost, statičnost. Autoři budují prostředí, v němž je vypojena možnost pohybu a změny, protože jejich postavy v lepším případě žijí stále ještě v minulosti nebo odešly hledat budoucnost jinam. V horším případě nežijí, jen vegetují. Mluvíme z naprosté většiny o venkově – o groteskně negativní venkovské próze, zbavené romanticko-vlasteneckého patosu (ačkoli grotesknost je taktéž plodem romantiky, samozřejmě). Kulisy jsou na obou stranách víceméně stejné, tohle u českého čtenáře vyvolává odezvu. Jen příběhy, které se v nich inscenují, jsou jiné.
Tolik hmotná kultura. A state of mind? To přece není jen typicky maďarská melancholie, romantická touha uniknout od sebe samého (to adyovské „naneštěstí Maďar“!), jíž stojí v cestě neproniknutelná hradba „dusivého bezčasí“, zhmotněná nad nekonečnými pustými rovinami, teď právě zimními. Ta je vposledku nejspíš také stereotyp, folklorismus určený k dekonstrukci. Třeba hned takto: proč „dusivé bezčasí“ inspiruje k vývojovým románům? Není to protimluv? Jména autorů, která zde padla, lze z většiny přiřadit k prózám vyprávěným očima dítěte či dospívajícího. Nedospělá duše v nich většinou slouží ke zjednodušení obrazu světa, avšak nepřináší nižší stupeň rezistence vůči ranám zvnějšku, i těm, které zraňují spíše otce než děti: deprivace respektu, smyslu života, bezpečí v období po šestapadesátém. „Nedokážeme si představit, že bychom žili vlastní život a sami za něj zodpovídali,“ řekl mi v jednom rozhovoru prozaik Viktor Horváth. „Proto je celý systém infantilní.“ Měl na mysli maďarskou protektivní soustavu vzájemných závislostí, systém šéfa a podřízeného, který tak pěkně popsal už Sándor Márai. České příběhy jsou mnohem více rovnostářské, chtějí na rodičovské rány nabízet terapii – jejich léčivy jsou nekomplikovanost, smířlivost, uchýlení se pod žánrovou aegidu, intimita a jakási tvrdošíjnost v návratech k idylám, které už nejsou.
Přece jen skončíme u nostalgie? A přijde i nostalgie po šedých ruinách, proti kterým jsou upravené zahrádky a čisté omítky sice hezké, ale přece jen tak trochu nudné? Otázky pro obě literatury. Ale spíš už pro děti těch dětí.
Jan M. Heller (*1977) je literární kritik, editor a překladatel. Vystudoval bohemistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě UK a evangelickou teologii na Evangelické teologické fakultě UK, titul Ph.D. získal v doktorském studiu antropologie na Fakultě humanitních studií UK. Působí jako ředitel Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze a editor portálu iLiteratura.cz. Recenzemi a esejemi přispívá do řady literárních periodik, zabývá se českou a středoevropskou literaturou, vztahem náboženství a společnosti a teorií překladu. V roce 2019 získal cenu Tvárnice pro kritika roku, udělovanou časopisem Tvar.
