Renátó Fehér (*1989) básník a kritik žijící v Budapešti.
<p> <br></p>Ty, jejíž ženský rod dokáže jazykem znázornit jedině čeština, neboť maďarština toho schopna není, když se z Budapešti, z městské části Terézváros, vydáš na cestu tunelem pro pěší na konci Bajzovy ulice, vylezeš znovu pod širé nebe až v pražském Karlíně. Taková procházka, to už je podzemní hnutí, nacyklostylovala bys ji do samizdatu, jak je tady zvykem, jak to dělal už tvůj táta, a ještě bys k tomu dodala, že u nás bylo původně skoro všecko stavěné jako kryt, a deset vesnic si mělo společně vybudovat protijaderný bunkr.
©Szőcs Petra
Ve skutečnosti už se ale i tvoji prarodiče narodili na samém konci války, žádný z nich v lágru nebo protiletadlovém krytu, a tobě už se nikdy nestane, že bys zničehonic neměla dostatečný signál. Klidně bys mohla tu dnešní procházku tunelem vysílat naživo, ale přesto se vidíš na displeji svojí přední kamery pouze v archivních záběrech. Jako bys otevřela časovou kapsli, která tě kdysi pohltila. Kronos, Čas, požírá svoje děti. Avšak ve tvém případě to všechno sotva bude umět psychoanalyzovat český snář nebo moravský doktor Freud.
Tísní tě tedy to závratné množství časoprostorů a časově neomezeného signálu. Nelimitovaný proud dat vtéká i do tunelu. A ty valíš jako Sysifos, kterého bychom si správně měli představit offline. Už tě taky samou snahou vecpat bez filtrů do úzkého tunelu, který mezi Budapeští a Prahou teď a tady vyvrtává tato rozvláčná věta, román obou měst a s ním i sebe samotnou, brní zápěstí. Můžeme se provyprávět až k fikci? Autor je mrtev, dál žije ve svých dílech, příčinou smrti je – tunelový syndrom. Zde musíš žít i zemřít. Aspoň je ale všechno na dosah ruky. Sem do tunelu se vejde jen to, co stojí za to oplakávat, ctít nebo utěšovat. Choreografie na dvě rozpětí: jedna tvoje dlaň se ještě může dotknout jiné dlaně, ale bříškem prstu už sáhneš na studenou a špinavou stěnu tunelu, na které je nastálo instalovaná tvoje dočasná výstava: Vysoké umění & Hluboká chudoba.
A tato tunelová epizoda z románu našich dvou měst by také byla nejraději napsána na stole v ruzyňské nebo vacovské vězeňské knihovně, chtěla by paralelně uplývat jako psaný text i jako prožitek, jako by ji mastné otisky bříšek prstů vyprávěly na zrcadlo. Mnozí autoři napsali svoje největší díla ve vězení. Který rok tam venku píšete, milá Olgo? Ale přestože je řetězec výstupů úmyslně laděn klaustrofobisticky, co je psáno, to se rozpíná, a proto se musí hned škrtat, vyškrtávat, zaškrtávat, seškrtat se do úkrytu, odškrtat se do cely a proškrtat se do tunelu. Tvoje dosavadní sebrané spisy tvoří pytlíček ugumovaných cucků. Nemáš větší domov než blikající kurzor. Dlužno říci, že backspace nikdy nepadá na vodoznak. Fragmentům odzvonilo. Jen uprázdněné místo dost spolehlivě svědčí o tom, že tu kdysi stávalo vězení, tunel, katedrála, Muzeuminzl, zámeček, ZOO, kavárna, škola, televizní věž, divadlo, vládní čtvrť, hřbitov, klinika, velký cirkus, nádraží, prachárna, parkovací dům, restaurace, útulek pro bezdomovce, stadion, velvyslanectví, veřejný park, benzinové čerpadlo, pomník, nákupní středisko, ghetto, metropole nebo Ráj. A na konci toho všeho svěřit rukopis příteli, který nedodrží slib, že jej spálí. Vymazat mezeru netřeba mít strach to vůbec nezaškodí. Žádné obavy!
Neboj. To už čteš na karlínském konci tunelu, jestliže se přece jen nenápadně ohlédneš přes rameno. Obavy zahoď, kdo mnou ubírá se. Ať už tenhle vzkaz pochází od kohokoli, tunelem provrtaná hora Vítkov byla před šesti sty lety krvavým bojištěm a okolní veřejná prostranství jsou dodnes pod dohledem vítězného vojevůdce, Jana Žižky. Nebojte se! Poslední povodeň odnesla pouze postindustriální minulost. Gentrifikace za pár šupů odkoupila trosky slumů a odlifrovala je na venkov. A teď vem hezky botox a koukej ze mě udělat Berlín, kreativní urbanisto, nějaký ten poledník zapřeme a zároveň přejmenujeme světové strany na evropské! Jestliže se tedy strach, že toto dost možná ještě pořád není Západ, chystá slupnout duši města, nebojte se!
Nebojte se! S úplně stejným vzkazem se zastavil i Ježíš u jedenáctého kilometru silnice číslo 28, vedoucí do Galileje, myšleno už po vzkříšení, jak nás o tom laskavě informuje evangelista Matouš. Z Galileje pak vedl tunel učedníků do římských katakomb jen velmi, velmi pomalu. Být starokřesťanem také znamená především nebát se. A pokud je to pravda, tak malé východoevropské státečky nejsou se svou bídou samy, naopak, je až překvapující, kdo se s nimi o ni dělí.
Když se z pražského Žižkova vydáš na cestu tunelem nacházejícím se na konci Chlumovy ulice, vylezeš znovu pod širé nebe až v budapešťské městské části Angyalföld. A tomu se snad pak říká družební města. Tomu se říká Střevropa, kontinent Josefa Ká.
Překlad: Robert Svoboda ©
Renátó Fehér (Szombathely, 9. října 1989) je maďarský básník, prozaik a literární kritik. Vystudoval literaturu a kulturologii na ELTE, kde později získal doktorský titul. V letech 2012–2013 a 2015 byl hostujícím studentem Univerzity Karlovy v Praze. Na podzim roku 2016 absolvoval studijní stáž v Knihovně Václava Havla v Praze. Od roku 2017 je spolupracovníkem časopisu Hévíz, od roku 2018 je jeho redaktorem, byl také redaktorem literárního portálu Litera.hu. Současně editorem nakladatelství Csirimojó, které se zaměřuje na středoevropskou a východoevropskou literaturu, zejména na literaturu zemí Visegrádu.
