Známý český výtvarník Zdeněk Miler, autor slavného kresleného Krtka, ale i dalších animovaných postaviček, by 21. února oslavil 100. narozeniny. U této příležitosti uspořádalo České centrum Budapešť anketu. Zeptali jsme se známých maďarských osobností a dlouholetých fanoušků Krtka na jejich zážitky a vzpomínky na kultovní pohádkovou postavičku.
Róbert Svodoba, překladatel
KRTEK GIGANTEM: NESTÁRNOUCÍ RETRO
Jů, ten čas letí! Letos je nám oběma 65. Narodili jsme se ve stejném roce, společně jsme vyrůstali. Ať žijem!
On ovšem získal festivalovou cenu v Benátkách už v roce 1957. Rozená filmová stár! Já se s ním oproti tomu seznámil až o pár let později, prostřednictvím tehdy (subjektivně) supermoderního diaprojektoru, který strčil (subjektivně) do kapsy veškeré pozdější domácí kinosystémy. Prastará promítačka patřila k jednomu z oněch nemnoha technických zařízení, které jsem dokázal poměrně záhy ovládat také samostatně! Tu a tam se přehřála nebo zas poněkud ožehla rámeček, i to však bylo součástí rané kinematografie, respektive provozu filmových projekcí. Jak známo, legendární úkaz přetrhnuté pásky se v těch dobách nevyhýbal ani předním kinosálům.
Obrázkový děj odvíjející se na ručně poháněné celuloidové pásce jsem považoval za (subjektivně) napínavý. S jeho drobným černým zvířecím hrdinou jsem navíc sdílel touhu po zahradnických kalhotách: pořádná, prostorná náprsní kapsa... nastavitelné kšandy s přezkou....V době předdžínové se právě ony nacházely na vysoké příčce (subjektivního) seznamu přání malého dospěláka, alespoň tedy pokud jde o módní rubriku. Krtečkovi slušely, říkal jsem si, mně budou taky.
A jakmile jsem si pak díky filmu osvojil základy textilní a konfekční průmyslové technologie výroby kalhot a radostně se přesvědčil, že takové kalhoty jsou hotové v podstatě než bys řekl švec, vzbrzku jsem postřehl i to, že příběh odkazující také na postupně narůstající vlastnictví osobního majetku (těch kapes!) přece jen dává hlas tezi o rovnosti města a venkova, jíž do nás v těch časech cpali ze všech stran, a okázale vyzdvihuje přirozenou spolupráci obou světů, jakož i její vynikající přednosti. Poptávku po materiálu pro – sice lehký, ale přece jen průmysl a jeho výrobní složku – bezprostředně zajišťuje jedno z hospodářských odvětví – pěstba plodin. Ať žije věrozvěst nových a ještě novějších časů – dělnicko-rolnická družba!
Coby zasloužilý dospělý musím pochválit i vypravěčský um pracujícího intelektuála Eduarda Petišky, neboť útlocit obětavého lnu, oslnivé odborné znalosti a – jak se dnes s oblibou hovorově praví – „cuteness” zvěřince reprezentujícího průmyslové aktivity a jejich jednotlivé obory způsobila, že z podstaty didaktický obsah byl náhle víc než stravitelný... Hovorný krteček pravého kinofilmu by ostatně ani nebyl dokázal zapřít, že jeho autora vyškolil největší z velkých, nekorunovaný král české animace Jiří Trnka.
A zakrátko obohatil i Zdeněk Miler říši české aplikované grafiky o neméně charakteristický styl. Zkoušel to sice i s dalšími zvířecími postavičkami, krtkův mohutný ohlas však neměl konkurenci. Ze zahradního škůdce se sametovým kožíškem se stal vposledku český Mickey Mouse a Kačer Donald... oba dohromady, prosím. A pokud jde o jeho světovou proslulost, se svými americkými předchůdci udatně soupeří dodneška.
Já ovšem tenkrát skutečně přišel ke kalhotkám s kšandami, dokonce hned ke dvěma. Ani jedny nebyly modré – první měly barvu zelenou, jak se na zahradníka sluší, zatímco druhé, kostkaté, svítily rozličnými odstíny červené. Jednou z věcí, kterých v životě nejvíc lituji, je fakt, že jsem z nich vyrostl.
Róbert Svoboda JR.
Teprve teď, jako dospělý, to doopravdy chápu: jedním z hrdinů mého dětství je Krteček.
Přátelský a roztomilý mi samozřejmě připadal už jako malému; v 80. letech už bylo možné na něj leckde narazit. Přesně si už nevybavím, jestli jsem se s ním poprvé potkal na televizní obrazovce, nebo v pohádkových knížkách, které mám dodnes v domácí poličce. Odvíjely se v nich příběhy o krtkových kalhotkách , osobním autě, případně ona neblahá kauza, při níž je vykácen celý les a okolo Krtka a jeho přátel, kteří se pokoušejí přestát události zaháknutí zuby nehty do posledního pařezu, vyroste rušné město.
Milerovy ilustrace i obrazový svět animovaných filmů mě okouzlily – vypadaly úplně jinak než ty, na které jsme byli zvyklí od Walta Disneyho či studia Hanna-Barbera. Společně s tím Rumcajsovým působí i Krtkův lesní svět jako o poznání bližší naší východo- či středoevropské duši. Bezmála jako tradiční pohádka – les je tu dějištěm tajuplných, neobyčejných, vzrušujících věcí, překypuje životem. Krtek a jeho přátelé ve filmu mluví, smějí se nebo zas podivují dětskými hlásky. A co by ne? I oni jsou přece dětmi přírody a našim nejmenším jsou tak snad ještě o něco blíž.
I svá první česká slovíčka jsem odposlechl právě z Krtka: „ahoj!” nebo „tady”, pronesli Krteček, Zajíček či Ježek tu a tam. O moc víc toho obvykle nezaznělo.
V čem tedy tkví ono kouzlo; co všechno se může dítě naučit z pohádky, ve které postavy sotva promluví? Shrnul bych to zhruba následovně: Krteček jedná. Nestojí s rukama za zády, vždycky se hotoví k činu. Na svých hbitých nožkách pospíchá na pomoc pokaždé, když to jeho přátelé potřebují. Krtek je týmový hráč, ale vystačí si i sám. Dokáže se přizpůsobit situaci. Srdnatě čelí nebezpečenstvím a je-li potřeba, pere se za sebe i za druhé. Krteček ví, ke komu se obrátit pro pomoc – nemá předsudky, ať už jde o lesní obyvatele nebo člověka. Krteček neskrývá své city. Když má radost, směje se, poskakuje a tleská, zároveň ale dokáže dát průchod i pocitům beznaděje nebo smutku: hořce vzlyká, roní krokodýlí slzy, věší hlavu. Dokáže být i škodolibý, čas od času se někomu posmívá, pokud ale druhému ublíží, projeví lítost a snaží se věc napravit. Když jsem se už v dospělém věku začínal seznamovat se zenovým buddhismem, narazil jsem na zajímavé rčení: „Před osvícením štípej dříví, nos vodu. Po osvícení štípej dříví, nos vodu.” Připomnělo mi to Krtečka, nosícího vodu ve dvou ostnatých půlkách kaštanových slupek. Koná svou práci, je přítomen v okamžiku, aniž by při tom usiloval o něco velkého. Se svým místem na světě je spokojený, na tváři mu hraje úsměv. Krteček je buddha.
Když jsem znovu promyslel výše řečené, ve svých zjištěních jsem se ještě utvrdil. O nedlouho později jsem si koupil porcelánový hrnek s obrázkem krtka-nosiče vody. Jako upomínku.
Nejspíš je zbytečné dodávat, že velkým příznivcem Krtka jsem dodneška – jeho dobrodružství si kdykoli si znovu rád připomenu. V těch chvílích mě naplní pocit nostaglie a lásky, a připouštím, aby mě nevelký poustevník-mnich jménem Krteček společně s dalšími lesními obyvateli vyučoval – takřka beze slov, jen s pomocí gest a činů.
Přístupný bytostem všeho věku.
Géza M. Tóth, režisér
© Eder Vera
Myška, Méďa, Kočička, Veverka, Pejsek. Nejspíš bychom našli desítky živočichů, kteří se bez váhání jeví jako vhodný adept na okouzlujícího hrdinu milé animované série pro děti. Tvor jménem krtek měl zřejmě prapůvodně mizivou šanci proniknout byť jen do první stovky. Už na první pohled je zvířetem spíš děsivým, než roztomilým, ale situace se nelepší ani po bližším ohledání: černý, slepý, chlupatý uzlíček z hlubin země, se dvěma bizarními, holými končetinami jako lopatami.
Zrůda. Snad i takový platýs či netopýr by to měli jednodušší, kdyby si usmysleli stát se hvězdou filmové pohádky. Problematický je už základní tvar maďarského pojmenování: je správně „vakond“, nebo „vakondok“? Byl by pak v množném čísle „vakondodokok“? A v češtině to nemá o nic snazší: říká se mu krtek. Maďarskému uchu zní tohle slovo jako nepovedená parodie. Hotový jazykolam. Nejapný žert. Ještěže to není „zmrzlina“.
Takže vy chcete být hvězda? Dobrá, uvidíme, možná-snad, děkujeme za návštěvu, ještě se vám ozveme.
Tenhle hospodářský živočich by byl pravděpodobně zůstal ve svém podzemí až do konce věků – zatímco by na něj z výšin shlížel svět dětské kultury zalidněný polidštěnými koťátky a medvídky – pakliže by jistý před stoletím narozený český pohádkář, grafik a animátor Zdeněk Miler jednoho dne nevytušil potenciál tohoto znevýhodněného zvířátka k osobnímu růstu. Stát se vzorem, reprezentovat nás ve velkém světě. Nás Čechy, Slováky, Maďary a ostatní z těchto končin.
Krtek je nefalšovaný Východoevropan, anebo – jak si tady u nás rádi namlouváme – postava středoevropského charakteru. Na každý pád je typickým produktem „východního bloku“. Ne ale oním hořce sebeironickým způsobem, podle kterého se krtčí mládě ze známé anekdoty ptá, proč tedy žijeme tady dole, když je tu taková zima, vlhko a smrad – proč nejsme radši nahoře, kde je teplo a čerstvý vzduch – na což krtčí matka odpovídá: protože tady jsme doma. Nikoli.
Milerově krtkovské postavičce z mírového tábora jsou ironie a i jakákoli hořkost cizí. Archetyp „prostého, leč počestného syna dělného lidu“ reprezentuje spíše skrze střízlivé, pragmatické myšlení, solidární povahu a sklon k idealismu. Je to činorodá, altruistická, nepříliš komplikovaná povaha. Vpravdě komunitní bytost, jejíž naivita a přátelskost se přenáší i na její filmové přátele a jejíž aktivita povzbuzuje i ostatní k nad“lidským“ výkonům.
Na Krtečkovi jsem vyrůstal – jak na filmech, tak na jeho knížkách. Filuta Mickey Mouse, hamižný Strýček Skrblík ani žvýkačková Hello Kitty mi k srdci nepřirostli. Krtek coby vzor se oproti tomu stal nesmazatelnou součástí mého života a nadevší pochybnost měl vliv i na utváření mojí osoby. A přestože od jeho narození už uplynulo 65 let a kolem něj (nás) se odehrála spousta historických změn, s radostí zaznamenávám, že jeho popularita zůstává nadále neotřesitelná: s Krtečkem se dodnes dokážou ztotožnit celé davy.
© Milan Drozd
Margit Garajszki, překladatelka, režisérka, herečka
Na krtečka se obvykle dívám se svým čtyřletým synem. Vždycky znovu mě překvapí jeho emoční bohatství a to, jak skvěle se mu daří skrze hlavní postavu vyjádřit širokou pocitovou škálu. To je patrné především v porovnání s dnešními, často citově oploštěnými pohádkovými hrdiny. Hudba z filmového krtka je pak jednoduše geniální! Dokonale se přizpůsobuje sebemenšímu dějovému zvratu i drobným nuancím v příběhu. Obrazový i zvukový vesmír téhle pohádky jsou uměleckým skvostem i samy o sobě, a co teprve dohromady! Ať žije krteček!
Překlad: ©Adéla Gálová
