Marie Iljašenko (* 2. prosince 1983, Kyjev) – česká básnířka, spisovatelka a redaktorka ukrajinského původu.
Nejčastěji jsme se potkávaly v Café Central v Belvárosi. Ona to tam měla ráda, protože na rudých pohovkách pod zaprášenými palmami vždycky vysedával někdo z budapešťské umělecké scény – mně to vyhovovalo, protože jsem tehdy bydlela za rohem. Taky mi chutnaly tamní jablečné koláče, které číšník podával s výrazem, jako by nesl něco nesmírně vzácného, nějakého jedinečného mořského živočicha spícího v jablečném želé. Amrita často přicházela v sárí, ale nikomu, snad s výjimkou několik zbloudilých turistů, to nepřipadalo divné. Jednou jsem se ji zeptala, proč na většině fotek, které se dají dohledat, má na sobě sárí? Vyrovnává se tak snad se svoji složitou maďarsko-židovsko-sikhskou identitou? Pokrčila rameny a řekla, že většinu fotil táta, který ji jak známo vidí nejradši v indických šatech. A pak ji to prý začalo samotnou bavit, protože když je v Budapešti, stýská se jí po Indii, a když je v Indii, stýská se jí po Budapešti. O Paříži, odkud sem nedávno přijela, se nezmínila.
Nerada bych, abych tenhle text vypadal jako výstřižek z bulváru, ale některé věci nemůžu vynechat. Všechno se to dělo krátce před jejím chystaným sňatkem, o němž mluvila poměrně často, ale bez většího nadšení. Ostatně, kdo tvrdí, že se o sňatku má mluvit s nadšením? Všichni věděli, že to byl nápad její matky, která nesnesla pomyšlení, že její dcera žije v Paříži se ženou. Přitom se tato operní zpěvačka tvářila, že je ta nejprogresivnější osoba na světě. Ale byla jsem zrovna u toho, když dceři vmetla do tváře: „Co můžeš dělat v soukromí, nemůžeš dělat před lidmi. Nemluvě o tom to, pak ještě malovat!“ Možná si myslela, že jsem také její milenka, jinak by ji snad bylo trapné vést takové řeči v kavárně. Hned několika hostům zaskočila kremrole. „Tohle patří do minulého století.“ odsekla Amrita. A potom udělala to, na co už sto let nemohu zapomenout: otočila se ke mně a demonstrativně mi vlepila polibek na ústa. Voněla Indii: hřebíčkem, kardamomem, masalou a protože byla malířkou, samozřejmě také barvami a terpentýnem. Barvy milovala Amrita ze všeho nejvíc.
Také to se stalo v Central Káveház, za jehož rohem jsem tenkrát bydlela. Kvůli těm věčným jablečným koláčům mi začala říkat Alma, čímž mě rozčilovala. Anebo jsem spíš dělala, že mě rozčiluje. Spolu s tím falešným polibkem to totiž byla jediná důvěrnost, která se mezi námi kdy stala. Amrita Sher-Gil byla toho času nejen moji nejlepší přítelkyní, ale také jedinou malířkou, kterou jsem k smrti obdivovala. Nesmírně jsem si přála, aby mě namalovala, ale nikdy jsem se jí neodvážila o to říct. Byla bych ji klidně pózovala v sárí, v kimonu, v maďarském lidové kroji a nejraději docela nahá. Za to, že k tomu nedošlo nemohl ani její snoubenec, ani její prudérní matka. Mohla za to Louisa, do které byla Amrita stále zamilovaná.
Naše přátelství stálo mimo na nepsané dohodě, že budu trpělivě poslouchat její litanie a snášet její záchvaty vzteku. Kdykoli se trochu napila, což bylo dost často, přicházela se svým dětinským „J'ai pensé que ce serait pour toujours!“ A já jsem ji v tu chvíli chtěla zulíbat, ale nějak jsem vždycky vytušila, že toho není čas. Navíc, jak mi jednou vysvětlil jeden můj francouzský kamarád: Muž má vždycky udělat první krok. Vyšlo mi z toho, že když jde o dvě dívky, je situace zcela beznadějná. Teď už vím, jak to bylo hloupé. Situace záhy využil její bratranec Viktor.
Amrita, která se v Budapešti narodila a prožila dětství (jednoho dne bude dokonce mít na jedné z ulic Budy pamětní desku), mi tehdy ukázala maďarskou metropoli tak, že jsem ji už nikdy nepřestala milovat. Chodívaly jsme na procházky po nejrůznějších strmých uličkách a schodech Budy, sedávaly v kavárnách, tančily v tančírnách, plavaly na plovárnách a jednou mě dokonce vzala do podzemních chodeb, kde mi ukázala skrytý termální pramen. Po téměř sto letech město přišlo o svůj lesk, omšelo, proměnilo se. Ale já se tam vracím pořád znovu, dokonce do Café Central, které je dnes už jen mrtvou schránkou pro turisty, ježatou vzpomínkou na někdejší bohatou floru a faunu. Piju mizernou kávu, dívám se na zašlé portréty spisovatelů a dokážu tak vydržet mnoho hodin.
Amrita pak zrušila zasnoubení a provdala se za Viktora. Po roce života v Budapešti s ním odjela do Indie, začala se zápalem studovat tradiční indické malby, potom se usadila v Láhauru, kde si pořídila ateliér. V té době už byla velmi slavná, a to ji bylo teprve osmadvacet let. Pár dnů před vernisáži své první vlastní výstavy onemocněla a náhle zemřela. Její matka obvinila z vraždy Viktora. Ten pak byl den po jejím skonu skutečně zatčen a uvězněn, ale nikoli kvůli smrti své ženy, nýbrž proto, že Británie (Indie byla ještě stále Britskou kolonii), vyhlásila Maďarsku válku. Přes noc se stal národním nepřítelem.
Pravdou je, že za smrtí Amrity ale nebylo nic jiného než špatně provedený potrat. Vždycky když na to pomyslím, tak mě mrazí, protože si představuju, kolik toho ještě mohla namalovat. I kdyby už měla malovat jenom Indii, protože Evropa ji, zdá se, přestala zajímat. Potom pomyslím, kolik mladých žen asi zahynulo podobně nesmyslně? Napadá mě to, když jsem v Budapešti, ve Varšavě a poslední dobrou dokonce i v Bratislavě. A v duchu vidím Amritu, která se natáčí do poloprofilu říká: „Nepatří tohle do minulého století?“
Amrita Sher-Gil (1913, Budapešť – 1941, Láhaur) byla maďarsko-indická malířka, průkopnice indického modernismu.
<p> <br></p>Marie Iljašenko (nar. 1983, Kyjev) debutovala v roce 2015 sbírkou Osip míří na jih (nominace na cenu Magnesia litera), sbírka Sv. Outdoor vyšla v roce 2019. Za své básně byla navržena na Drážďanskou cenu lyriky a cenu Václava Buriana. Píše také povídky a eseje. Pracuje jako nakladatelská redaktorka a příležitostně překládá. Žije v Praze.
