Marta Pató (*1972) – hungaristka, překladatelka umělecké literatury.
P roč se Maďaři v Panonii zastavili?, stěžuje si P.-ovi počátkem devadesátek V., že se studenty musí z Prahy za velbloudy až do Ulánbátaru; J en čeština formuluje, že „to má vůli“, usmívá se zpytavě prof. Rákos; B ratislavským sídlištěm Dúbravka nás Maroš vede k venkovskému kostelíku na Husákův hrob; O bjednali jsme hafo recyklovaného papíru, s touhle tloušťkou se nepočítalo. Navíc je tam pak rejstřík osob a událostí celé Charty 77, komentuje Szigeti důstojně obrovité svazky maďarského překladu Vaculíkova Českého snáře, které zabírají na chodbě v Kalligramu na Staromestskej část schodiště; Z Maďarů mají obavy především lidé na Oravě, protože je znají jen z novin, ukazuje nám Hunčík své dotazníky; V eď tu nič nie je, píše v časopise Občanská spoločnosť Pavol Vilikovský o Nových Zámcích; K omárno Kkomárom; P. lpí na slově „komář“.
I š váb je stvoření, dopřej mu drobek z toho chleba, snídáme u Margit a Zsolta a vidím je marně vyhlížet z okna vysokého paneláku obrysy hřebenů sedmihradských hor, které museli opustit, protože už mají úplně zkažené zuby, protože Elena Ceausescová zešílela, protože chleba je teď tady; Z a poledne stoupáme od Dunaje vzhůru, batoh narvaný českými knihami praská ve švech, P. se strašně potí, až nahoře na budínském hradním vrchu složí náklad v chladivé pracovně historického ústavu; Propter poenitentiam, čtu na sloupu vztyčeném po znovudobytí Budína.
O kna vlaku na jih jsou dokořán, ale plech je rozpálený, možná se upečeme ve vlastní šťávě, S.Ó.S LÉBEN; I bolyina habilitace je zmaštěná od drobků segedínského bílého chleba, pracovnu má all inclusive obydlenou uprchlíky z Vojvodiny, co nechtějí střílet do Chorvatů, do Srbů ani do sebe; N a zemi našeho podnájmu jsou v komíncích vyskládané časopisy Kalligram, Nappali Ház, Magyar Narancs, Aetas, Lettre Internationale, HVG, Domino Fórum, Střední Evropa a Babylon; P rohlížím rodokmen potomků segedínského drážního úředníka, který nám spolu s višňovým štrůdlem servíruje sousedka Čermáková Csermelyová; M y jsme Pekovi, Pecovi se píšeme, aby to Rumuni správně vyslovili, copak to české úřady nepochopí?, stěžuje si paní Pekcová z Banátu; V archivu hltám neodbytné dopisy Fräulein K. z Prešpurku Bratislavy, již z té nešťastné lásky k češtině vyléčil až divoký odsun; I ng. Szamák nám v starobylé pracovně galantského panelákového bytu líčí své osobní setkání s prezidentem Masarykem. Později se dozvím, jak na jaře v pětačtyřicátém zachránil vyšlechtěné kultivary pšenice před rabováním osvoboditelů; V osmačtyřicátém pak přejmenovali Diósek na Sládkovičovo, říká P.-ova maminka; S toupla jsem si před něj a tak ho nezastřelili, slyším znovu a znovu vyprávět příběh holčičky, která svému tátovi zachránila život; Č tu Danila Kiše, tam to všechno je. Ztrácím se v Esterházyho Malé maďarské pornografii. Příběhů je moc. Kolikrát je třeba je znovu odvyprávět, oddrmolit, odmodlit?
U topenec, rakvička, věneček, co ještě rádi?, ptá se István Vörös; V Írók Boltja si kvůli jedné životně důležité básni kupuji sbírku A z árnyékember Krisztiny Tóthové. Pokouším se ji osvojit, přeložit, vlastní horečnatý pulz mě ohlušuje, nemám v sobě tu pokoru; A ž tady zjišťuju, že vlastně neumím česky, říká kantor Petr Skořepa vyslaný do Banátu; L ucie Szymanowská tvoří podstročniky jako už hotové básně, říká Borkovec; T ady na tomto místě u Tiszy se pak Bohumil Hrabal důvěřivě trochu opil, vzpomíná s dojetím Ági. Do její útulny s kinem a elegantní kavárnou Grand Café Szeged chodíme s malým Tomem na kakao se šlehačkou a se studenty za školu. Jsou tu doma i hvězdy. Darvasi, Szilasi, Grecsó. Č asopis Světová literatura ani český Lettre už nevychází, snažíme se na to v Souvislostech myslet, říká na pódiu Grand Café Borkovec s Valáškem. L udvík Vaculík tu vybalí moravské písně, jejichž společným jmenovatelem je Prešpurk. R oóbert Svoboda to všechno překládá, existuje něco jako pešťský Pražák? U sousedního stolu tlumočí šéfredaktor Szigeti Pavlu Vilikovskému, který popíjí s Pálem Závadou. Váhám, který z nich je vlastně írečitým Slovákom; V idím třikrát tři čápy; I bolya chválí rovinu s výhledem až na konec světa; B ombardování prý způsobuje konec války. V rozpraskaném domku z vepřovic na kraji Subotice háčkuje Zsófi duhové konopné relaxační polštářky. Tráva léčí;
O dvacet let později vidím Ági místo do kavárny docházet na nádraží do útulny pro poutníky z Damašku čekající na spoj do Berlína; H vězdy svítí teď tam; K risztina Tóthová píše o popelnici, co se v ní udusil člověk bez naděje; S kým soucítíme a jak pomáháme?, ptá se na univerzitě prof. Margit, úsměv týž, zuby dávno perfektně vyspravené; B udínský hradní vrch dobývá strana a vláda; É va Karádi vydává poslední číslo Magyar Lettre Internationale; S zigeti končí s Kalligramem, myslíme i na to, představují knížky vlastního nakladatelství „děti“ narozené v devadesátkách; Slyším tajemné praskání větví lužního lesa. Vidím Péterovu maminku plakat nad rakví syna. V ůbec mi nevadí, že na mě mluvíš česky, Marta, domluvím se všemi místními jazyky, tady u nás je vždycky dobré umět těch řečí víc, říká. Čtu posmrtné vydání Péterových textů. Znovu si ho vybavuju, proč mě sem vzal, jak hledá slova a o čem by psal.
Marta Pató (*1972) působí jako odborná asistentka na oboru Historicko-literární studia a Dějiny literární kultury Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Vzdělání získala v Praze (Mgr. Bohemistika FF UK, Mgr. Hungaristika FF UK) a v Brně (Ph.D. Teorie areálových studií FF MU). Deset let působila na Univerzitě v Szegedu jako lektorka češtiny. Odborně se věnuje české recepci maďarské literatury (Péter Esterházy, Péter Nádas, Sándor Márai). Je spoluautorkou dvousvazkového dvojjazyčného Soupisu hungarik v LA PNP (Budapest, 2018). Příležitostně se věnuje literární publicistice a překladům z maďarštiny (Ferenc Barnás, Zsuzsa Rakovszky, Zsuzsa Takács, Erzsébet Juhász, László Szilasi, Attila Bartis ad.). Zdroj foto ZDE.
