Poměrně nedávno, v dubnu 2021, vyšel ve slovenském překladu Evy Andrejčákové můj román Természetes fény (slovensky: Prirodzené svetlo), který zpracovává téma druhé světové války. Jeden z mých vypravěčů a hlavních hrdinů sehrál v uniformě důstojníka maďarské armády neblahou roli v bojích proti Sovětskému svazu, jež probíhaly od roku 1942 – byl například účastníkem i takových „odvetných akcí“, které lze kvalifikovat jako válečné zločiny. Avšak jiná dějová linie, to už se píše rok 1945, částečně vede i na československé území. Mého hlavního hrdinu 11. května v okolí Rájce zajmou Rusové, ale dříve než ho pohltí útroby vlaku odvážejícího válečné zajatce, stane se v Brně očitým svědkem nelítostné deportace civilních obyvatel německé národnosti.
A tak když se mi v loňském roce, v červenci 2020, naskytla příležitost zúčastnit se Měsíce autorského čtení v Brně, vybral jsem si úryvek z uvedené románové pasáže. Úvodem jsem řekl, že ústředním prvkem této knihy, směsi literatury faktu a fikce, protože se opírá jak o skutečné prameny, tak o napodobeniny dokumentárního materiálu, je fotografie. Ale zároveň jsem si chtěl vyzkoušet, jak budou fotografie, náčrtky, stránky z deníku nebo dopisy, tedy dokumenty tradičně využívané literaturou faktu, fungovat jako stavební kameny literární fikce.
Chtěl jsem dosáhnout výsledku, ve kterém není bezpodmínečně nutné, aby fotografie potvrzovaly fakta, ale mohou i nahrávat fantazii, neboť jsem je úmyslně vložil do kontextu tvořeného fiktivními souvislostmi. Text například na určitém místě naznačuje, že snímek na dané stránce zobrazuje hlavního hrdinu – ale copak bychom ho opravdu mohli ztotožnit s postavou zachycenou fotoaparátem před osmdesáti lety? Manipulace se tedy v tomto díle záměrně sama odhaluje, neboť cílem nebylo potvrzení pravosti dokumentu, nýbrž určitý druh literárního ztvárnění skutečnosti.
Také jsem doufal, že díky této formě proniknu hloub a budou se mi snáze chápat strašlivé maďarské a evropské dějiny 20. století, zejména pak druhé světové války. Přičemž vidím dominovat argument – který se „nejvíc nosí“ i v dnešních vládních kruzích –, že nás na scestí zavedli jiní a my, národ ujařmený velmocemi, jsme měli svázané ruce. Od tohoto deformovaného výkladu se odvíjí lživá politika národní paměti, svalující veškerou odpovědnost na jiné. Ale je možný i odlišný přístup, lze si představit i paměť kreativně zaznamenanou profesionálními i občanskými sběrateli a uživateli historických pramenů, pracujícími s věrohodnými narativy utkanými ze subjektivní historie jednotlivých rodin.
Při tvorbě románu je jedním z mých zobrazovacích prostředků to, že je stavím do vzájemných protikladů. Jde o imitaci literatury faktu; nejnapínavější je objevovat, jaké fikci dovolí tyto prameny, subjektivní dokumenty a jejich zpracování vzniknout. Možná právě takovéto bádání a hledání by mohlo být metodou přijatelné rekonstrukce kolektivní paměti. Metodou budující základy určitého druhu střízlivého národního sebepoznání – a víceméně normální společné paměti a společného souboru poznatků pro naše národy. Ale od románu, jako je můj, nelze očekávat, že půjde v tomto směru příkladem. Ten je nanejvýš schopen učinit i ze zmíněného problému předmět beletristického díla.
Mohu přiznat, že v souvislosti s mými historickými romány se často polemizuje o problému paralel s dnešními procesy. Od mého prvního románu, který vyšel pod názvem Jadviga párnája (Jadvižin polštář) v roce 1997, mi není lhostejné, zdali se historická parabola co do tématu i co do své poetiky může projevit jako inspirativní formální prostředek současné prózy. To je ovšem literární otázka a v žádném případě neznamená, že se máme na základě zjednodušeného, prvoplánového výkladu toho či onoho románu ptát, „čemu nás historie učí“. To by totiž bylo pedagogické dilema – a vyřešit je, to není úlohou spisovatele. Xenofobie ve veřejném diskursu se šíří nepřetržitě už několik desetiletí a u nás dnes už představuje v samém epicentru vládní politiky hlavní hlas mocenské zvůle. Nemohu tedy říci, že by mě to při volbě románového tématu nechávalo chladným nebo že bych na to nemyslel. Ale na druhé straně si je třeba uvědomit, že člověk nepíše román proto, aby se zdviženým ukazováčkem varoval.
Na začátku osmdesátých let jsem ještě v Tótkomlóši – to je moje rodná obec na jihovýchodě Maďarska – měl příležitost mluvit s lidmi, kteří měli osobní zkušenosti z druhé světové války, mohl jsem se jich vyptávat, co zažili na frontě, co v zajetí, na deportaci a zabíjení židů, na průběh okolních bitev na podzim roku 1944, zajímaly mě osobní vzpomínky pamětníků na všechny tyto události. Ale často jsem s tím měl i potíže, nejeden respondent se snažil některé věci zamlouvat, odvést řeč jinam, nebo se rozhodl mlčet. Mě osobně poléval stud, že se až s takovým zpožděním seznamuji se zarážející minulostí bezprostředního okolí svého rodiště, která nám byla zamlčena. Například s tím, že všechny významnější budovy, závody, dílny, ordinace, kanceláře nebo obchody byly násilně odebrány původním majitelům – většinou židům před jejich odvlečením, což se odůvodňovalo rasovým původem, a vyvlastnění zbytku pak proběhlo ve znamení likvidace kulaků jako součást třídního boje.
K tomu přidejme i výměnu obyvatelstva mezi Československem a Maďarskem, v důsledku které se v letech 1947-48 třetina obyvatel naší obce vyměnila. I pro postavy mého románu Prirodzené svetlo je po roce 1945 jednou z nejproblématičtějších otázek přesun obyvatel z Maďarska na Slovensko a naopak. A samozřejmě ani Slováci odcházející z Tótkomlóše do staronové vlasti, ani Maďaři, kteří byli do obce odsunuti z Československa, se nedočkali splnění svých nadějí, protože v obou zemích byla vzápětí nastolena komunistická diktatura, která přikazovala mlčet a smířit se s novými poměry.
Co se týče potlačovaného pocitu křivdy a národnostní nevraživosti ve vztahu k jiným našim sousedům, respektive cizím národům, s nimiž nesousedíme, kolektivní paměť prohlašovaná za maďarskou národní, či lépe řečeno její státem schválená forma, dělá jednu botu za druhou. Proto mě občas napadá, že i na tuto moji knihu by se dalo pohlížet jako na příspěvek do diskuse o výše nastíněném xenofobním, záštiplném – a navíc ještě zpackaném, kýčovitém a lživém, ovšem státem oficiálně posvěceném – výkladu dějin a světa. Přestože nebyla napsána za tím účelem, může i v této věci vyjádřit můj názor na onu neomalenou formu politiky týkající se paměti národa a jejího zneužívání, kterou u nás provozují držitelé moci. A přitom – už třeba jen s ohledem na společný evropský sen – by měli sloužit smíření, sbližování a spolupráci národů spojených poutem sounáležitosti.
©Robert Svoboda fordítása
Pál Závada se narodil v roce 1954 v Tótkomlósi. Jeho první kniha, sociografie Lis na kulaky (Kulákprés), vyšla v roce 1986. Jeho román Jadvižin polštář platí za jeden z největších maďarských bestsellerů. Od roku 1992 je Pál Závada redaktorem beletristické rubriky časopisu Holmi, v roce 2009 byl zvolen členem Digitální literární akademie. Jeho román Přirozené světlo se z velké části odehrává v období před druhou světovou válkou a po ní. Postavami jsou většinou ženy a muži z Békešské župy; Maďaři, maďarští Slováci a maďarští Židé – které podle jejich národní příslušnosti příběh zavede buď do vyhlazovacích táborů, na nucené prace do zajetí či jsou přesídleni do střední a východní Evropy. Pál Závada je laureátem řady ocenění, m.j. Ceny Attily Józsefa (1998), Ceny Prima Primissima (2004) nebo Kossuthovy ceny (2005).
