Maďarsku mám za zlé mnoho. Připravilo mě o jazyk i psa. Pokud si dobře pamatuji, dost jsem visela na obou. Nebylo mi ještě ani pět, když mě rodiče přemístili do Budapešti. Otec se učil maďarštinu už v Příbrami, kde jsem vyrůstala. Vždy se zavřel do místnosti s prosklenými dveřmi, hodiny chodil dokolečka a opakoval zlověstné zvuky, které na mě zanedlouho měly dopadnout se vší tíhou maďarského jazyka.
Na letiště nás vezl děda. Do auta jsem si směla vzít svého malého křížence, drsnosrstou Lucku. Spala mi u nohou a já věděla, že ji budu muset nechat v autě a že s ní zmizí i děda. Zanechávám v Československu i svůj jazyk, který pak několik let budu křísit.
Dorazíme do Budapešti. Dnes se mi nevybaví jediný obraz města. I byt, v němž jsme žili, vidím jen matně. Ale co si pamatuji přesně, je šok ze zjištění, že o jazyk jsme přišli všichni. Když jdeme po ulici, cítím matčin strach, že na nás někdo promluví. Bratr chodí do první třídy slovenské školy. Nechápu, proč slovensky mluví i doma. Mají tam i slovenskou školku. Naštěstí nikoho nenapadne, že bych se mohla začleňovat mezi děti. Stále mlčím, jen koukám. Máma mi potvrzuje, že děti se mě trochu bojí. Občas sním o tom, že se sbalím a v noci z Maďarska uteču. Několikrát už balím. V Maďarsku jsme byli asi rok a já si více nepamatuji.
Další mé vzpomínky se točí kolem přejezdu z Maďarska do Rakouska. Dozvídám se, že tady se budu muset začlenit i já. Mluvit jako ostatní děti. Když se učím německy, chodím dokolečka a připadám si jako otec. Pak vyrážím do první třídy a zjišťuji, že moje němčina nestojí za nic. Verbálně se držím hodně při zdi. Ale velká přestávka je kritická a znalost němčiny otázkou přežití. Krom toho je mi nepříjemné, jak na mě spolužáci zvyšují hlas, abych lépe rozuměla. Německy se naučím rychle. Čeština z naší domácnosti postupně mizí. Když mluvím s bratrem, začínáme česky a větu dokončujeme německy.
V Rakousku zůstáváme další čtyři roky a pamatuji si z něho o dost více než z Maďarska. Na Rakousko mám i vyloženě radostné vzpomínky. Třeba: Jsem nemocná a máma mi řekne, že táta jede z Čech a má pro mě dárek. Přinese jezevčíka a já si pochvaluji, že si s českým hladkosrstým jezevčíkem Filipem, který právě dorazil z Čech, a má tak čerstvou slovní zásobu, procvičím češtinu. Na druhé tvory jsem se naučila pohlížet z hlediska jazyka: S jakým pak asi přicházejí? S čerstvým, nebo okoralým? Co výslovnost? A na jaký ten nebožák zrovna zapomíná? A copak bude muset dopilovat?
Rakousko je plné vzpomínek, Maďarsko zející díra. I proto byla maďarská zkušenost přelomová. Maďarsko jsem prožila v bezmoci a němotě. Jistěže jsem věděla, že v případě nouze rodiče leccos vyřeší. Ale poprvé jsem pocítila bezmoc, s níž člověk zůstává úplně sám.
Není to žádné drama. Ale stejně, konečně se naučíte mluvit a někdo vám řekl: „Dobrý, to umíš, tak teď maďarsky.“ A já si asi už tehdy říkala: Půjde to takhle dál? To je normální, že život na člověka klade nesplnitelné nároky? A přicházet o jazyk je normální? O psy taky?
Když mi bylo asi patnáct, objevila jsem Imre Kertésze a zamilovala si jej. Nejen proto, jak skvěle psal. Taky proto, že to byl Maďar. Říkala jsem si, že bych se díky němu mohla vrátit do Maďarska a svému příběhu porozumět. Kertészovy knihy jsem měla v němčině. Dokoupila jsem si učebnici maďarštiny. Pár prvních stránek jsem se naučila nazpaměť. Chodila jsem dokolečka a zase jsem si připadala jako otec. Ale dále než přes pár stránek jsem se nedostala.
Více jak třicet let po svém maďarském pobytu vím, že život na člověka nesplnitelné nároky opravdu klade. Ale existují i dobré zprávy. Nakonec se do člověka jeden jazyk vpije tak, že se přestane bát o jeho ztrátu. Tento pocit bezpečí si možná uvědomují jen ti, kteří prošli mnohočetnou jazykovou ztrátou. Ale ať nekončíme happyendem. S jednou věcí jsem se nesmířila ani po těch třiceti letech. O ty psy – o ty člověk přichází opravdu.
Tereza Matějčková (*1984) přednáší filosofii a religionistiku na Filosofické fakultě. Zabývá se především moderní německou filosofií. Napsala knihu Hegelova fenomenologie světa (2018), která vyšla v němčině a v češtině."
