Žena, která se ničím neprovinila, přesto přišla o nejlepší léta svého života. Hrdinka, která ve své autobiografické vzpomínkové knize „Byly jsme tam taky” svědčí nejen o zvěrstvech, kterých se komunisté dopustili, ale také o silné vůli k životu a schopnosti navazovat blízká přátelství s lidmi kolem sebe.
Malá Dáša strávila svoje dětství v Písku ve vile, kterou pro její rodinu nechal postavit tatínek. Když nastoupila na gymnázium, její otec tragicky zemřel. Světem mladé ženy to velmi silně otřáslo a lékaři jí doporučili změnu prostředí. Matka ji přihlásila na studia do kláštera na zámku Štěkeň, kde se Dagmar vzdělávala v umění, literatuře a jazycích. Po válce a nástupu komunistické diktatury byl rodině Šimkových ponechán v jejich vlastní vile jediný pokoj; zbytek museli sdílet s cizími lidmi, kteří k nim byli nastěhováni.
Zatímco Dagmařina sestra uprchla do sousedního Rakouska, Dagmar se chystala na univerzitu do Prahy. Ke studím však přijata nebyla. Její otec měl nálepku „příslušníka buržoazní vrstvy“, což nebylo v souladu s režimními požadavky. Dagmar začala pracovat jako zdravotnice a ve volném čase psala a šířila karikatury soudobých politiků. Společně s matkou ukrývala dva kamarády, kteří se chystali uprchnout. Tímto činem si obě vysloužily trest vězení za protistátní činnost. Přišly o vilu od milovaného otce i o veškerý majetek, který propadl státu.
Když se po dlouhých 14 letech dostala z vězení, žila i s matkou v jednopokojovém bytě a z nedostatku jiných příležitostí pracovala v sodovkárně. Po srpnové okupaci v roce 1968 emigrovala s matkou za sestrou do rakouského Perthu. Tady se konečně se mohla začít vzdělávat, vystudovala mj. historii, psychologii a sociologii. Pracovala jako psychoterapeutka ve vězení a stala se členkou Amnesty International.
Po Sametové revoluci několikrát vrátila do rodné vlasti, vilu, která patřila její rodině, tu ale našla zdevastovanou. Náročný život se podepsal na jejím zdraví a v 65 letech zemřela na rakovinu.
Oficiální text pořadatele
Ilustrace: ©Barbora Biskupová
Vizuál výstavy je dílem spolupráce se studenty Fakulty designu a umění Západočeské univerzity v Plzni.
"Byla to neustálá sebekázeň, co nám pomohlo zachovat si důstojnost," napsala Dagmar Šimková v knize Byli jsme tam taky v roce 1991, v níž vzpomíná na dlouhá léta strávená ve vězení. Jako politická vězeňkyně, jíž totalitní československá státní moc označila za nepřítele lidu, byla v roce 1952 zatčena a strávila ve vězení téměř 15 let, kdy byla zbavena všeho, co pro ni mělo zásadní význam: svobody, důstojných životních podmínek, radosti z práce. Ve své knize vzpomíná i na solidaritu mezi poluvězeňkyněmi, které se se navzájem podporovaly tváří v tvář krutému zacházení a pomáhaly si se fyzicky, duševně i duchovně zotavit. Vězeňkyně mezi sebou pořádaly také tajná svobodná shromáždění a dále se vzdělávaly. Bylo pozorným gestem další generace, že po revoluci dohlédla na uložení bývalých zápisků zachráněných z vězení do archivu Univerzity Karlovy v Praze.
Dagmar Šimková vyšla na svobodu v roce 1966 ve věku 37 let. Za mřížemi strávila takříkajíc celé mládí, a to jen pro svůj občanský původ, vyznávání hodnot klasifikovaných jako protistátní a hrdinné nesobecké postoje. I po propuštění si stála za svými ideály a podílela se na organizaci Klubu bývalých politických vězňů. Po sovětské okupaci opustila v roce 1968 ČSSR a usadila se v Austrálii. Zde se dále rozvíjela, získala dva vysokoškolské tituly, stala se výtvarnou umělkyní a pracovalamj. jako kaskadérka či vězeňská terapeutka. Angažovala se také v organizaci Amnesty International.
Životní příběh Dagmar Šimkové proslul v posledních letech také celosvětově. Coby ukázkový příklad ženského vzdoru se její osobnost v rodném Česku stala tématem výstav, přednášek a divadelních her.
/Judit Acsády, PhD., socioložka, vedoucí výzkumná pracovnice Sociologického ústavu ELKH TK/
Foto: ©Belicza László Gábor
J udit Acsády, PhD., socioložka, vedoucí výzkumná pracovnice Sociologického ústavu ELKH TK. Badatelka v oblasti dějin ženské emancipace a ženských hnutí. Vystudovala maďarsko-anglickou sociologii na ELTE, absolvovala postgraduální stáž v dílně ATELIER, získala stipendium na EHESS (Paříž) a v programu ACCESS na Amsterdamské Univerzitě a stipendium na Gender Studies na Středoevropské Univerzitě.
Během revoluce se zapojila do několika občanských iniciativ. Do roku 1998 byla redaktorkou feministického časopisu Nőszemély (Žena). Od roku 1995 je pracovnicí Sociologického ústavu Maďarské akademie věd (nyní ELKH). Doktorát získala v roce 2005. Zúčastnila se několika mezinárodních i národních výzkumných projektů, workshopů a konferencí. Její příspěvky o dějinách feminismu v Maďarsku vyšly v bezpočtu sborníků a časopisů. Mezi její další výzkumná témata patří kupř. proměny společnosti po revoluci, dědictví státního socialismu, participace žen na demokratickém opozičním hnutí, ženy ve vědě nebo sociální aspekty ekologie, udržitelnosti a změny klimatu. Je také členkou redakční rady interdisciplinárního e-časopisu Társadalmi Nemek Tudománya.
