Kavárna vypadá jako doma. Skla jsou špinavá, za nimi seschlé zákusky. Pokladna je zamaštěná až hrůza, dřevěné obložení jakbysmet, skvrnky lógru přiškvařené k pultu. Osm stupňů, řezavý vítr jako doma, v únoru. Auto slepého tandemového cyklisty jsme zaparkovali někde na periferii, v ulici poměrně blízko stadionu, snad to byla Via Matteo Civitali, před takovou pětipodlažní cihlovou budovou.
Jako doma, akorát že tady obyvatelé nevystrkují na balkon sušáky na prádlo, ale cypřiše a okrasné dřeviny. Od auta bylo vidět vršek stadionu, tu nezaměnitelnou červenou kovovou konstrukci. Na náměstíčku vydlážděném kočičími hlavami vachrlaté skládací kempinkové stolečky, z kafí před námi se kouří. Majitel tavoly freddy každé dvě minuty vyběhne z domu ven, všecko v pořádku, všecko ok? Mluví italsky, my odpovídáme anglicky, dorozumíváme se dost obtížně. Utírá si ruce do zástěry, vrtí hlavou, usmívá se při tom a za dvě minuty je tu zas, na to nejsme zvyklí. Český tandemový cyklista nám auto ochotně půjčil, v únoru se nezávodí, jenom fotbalový míč poskakuje, jak je rok dlouhý, AC Milan–Sparta Praha, osmifinále Ligy mistrů v San Siro, první zápas končí 0:0. Lístky nemáme, ale do večera seženeme, prý je sekají po pětadvaceti eurech. Kolem nás každý listuje v La Gazzetta dello Sport, v růžových sportovních novinách, které když se pořádně rozevřou, nemají velikostí daleko k plážové osušce. Ostatní vyprávějí o slepém tandemovém cyklistovi, já jsem ho ještě nikdy neviděl. Naše noční odbočka do Benátek byla tak neskutečná, že si pořád dokola navzájem vykládáme, jaké to bylo, živit se českým sýrem a slovenskou masovou konzervou na náměstí Svatého Marka. Maďaři ze Slovenska koukají na věci z Maďarska skrz prsty. Carabinieri, četníci, co tam patrolovali, se nad námi shovívavě usmívali, chudáčci chuligáni z východu se setkali s dějinami. Ve tři ráno, sami jako kůl v plotě, mezi opuštěně se kolébajícími gondolami a spícími racky. Kafe za čtyři eura, každý doušek má cenu zlata, doma nemá tak sametovou chuť, doma je čtyřikrát levnější. Zase před námi stojí kavárník, kde se vzal, tu se vzal, nechápeme, jak, prostě tam stojí. Ze sousedního stolu otře drobky z croissantu, na hrbolaté dlažbě se vrabci a holubi rychle cpou k těm největším soustíčkům. U zahrádky vytřepe utěrku, pár vrabců doskáče až tam, holubi jen hloupě vrkají, nevědí, jak se zachovat. "To jste přijeli kvůli fotbalu? Vy jste Češi?" – ptá se zničehonic majitel baru, podsaditý chlápek v zástěře a s neholeným strništěm. "Češi nejsme, ale fandíme Spartě," říká Jóska, který fakt fandí Spartě, ale já Spartě nefandím a Petiho s Lacim fotbal vůbec nezajímá, ti jenom chtěli něco zažít. A taky mají řidičáky a střídali se až sem v řízení kombíka škodovky slepého tandemového cyklisty, zatímco jeden řídil, druhý se prospal v zavazadlovém prostoru. Kavárník vrtí hlavou, jako by mu to opravdu nešlo do hlavy. "Tak odkud jste teda přijeli?" ptá se nás podruhé, jako bychom byli potomci divokých stepních národů, co si uvázali koně u kandelábrů a stádo šedého skotu nechali, ať se utáboří před Scalou. "Přijeli jsme ze Slovenska, jsme Maďaři a fandíme Čechům," upřesňuje Jóska a kavárníkovi se začnou protáčet panenky. Na tohle se fakt nedá normálně odpovědět – a to ještě může být rád, že jsme ho nepletli nějakou Horní zemí.[1] [1] To všechno mě napadlo proto, že český překlad mé knihy Už máš spát vydalo v roce 2016 nakladatelství Protimluv a z toho, jak jej české prostředí přijalo, bylo hned vidět, že si jsou oba světy (maďarský a český) blízké, ba že jsou navzájem průchodné. Společné vesmíry porozumění, tísně a melancholie. Po veřejných prezentacích knihy jsem mluvil s několika českými čtenáři a každý byl ochoten odpřísáhnout, že kolonie vylíčená v románu (jejíž předobraz jsem si vypůjčil z Velké nížiny) je navlas stejná jako... a vyjmenovávali české vesnice a osady, převážně ze Sudet. (Zápas, který se konal na jaře roku 2004, vyhrál mimochodem obhájce titulu vítěze Ligy mistrů Milan se skóre 4:1, tudíž postoupil mezi osm nejlepších týmů, ale vzápětí jej naprosto nečekaně vyřadilo Deportivo La Coruna. V San Siro nás bylo přibližně padesát tisíc proti Spartě, když padl český vyrovnávací gól, Jóska v sektoru domácích šťastně zařval a ostatní fanoušci nás měli za blbce. Peti a Laci utkání prospali. Cestou domů jsme se stavili v Dolomitech. Vyškrábali jsme se na vrchol jedné hory, kde jsme si na plynovém plameni uvařili dvě polévky ze sáčku. Slepého českého tandemového cyklistu jsem neviděl dodnes.)
Překlad: © Robert Svoboda
Noé Kiss se narodila 19. února 1976 v Kispesti. V letech 1986-1993 hrála závodně kopanou za klub FTC. Vystudovala sociologii na univerzitě v Pécsi, kde v letech 2012-2018 organizovala sérii akcí kulturních pod názvem Literární diskotéka. Publikovala články o hudbě (hudební recenze a rozhovory) v časopise Magyar Narancs a v letech 2005-2008 byla pravidelnou externí přispěvatelkou sportovní rubriky Magyar Hírlap. V letech 2005-2018 přispívala články do bratislavského deníku Új Szó. Její první román Inkognito vyšel v roce 2010, následovala další díla a překlady do čtyř jazyků (čeština, němčina, polština, slovinština).
Je laureátkou několika ocenění, mj. Ceny Pála Békése (2015), Ceny Prima Primissima Baranya (2017) a Literární ceny Attily Hazaiho (2020).
Foto: © Zsófia Kiss
