Nasedám v Praze do vlaku, abych se vrátila tam, kde zůstal kus mého srdce. Za osm hodin vystoupím na nádraží, které už sotva poznám.
Půjdu ulicemi, které už budou jiné a místa, která uvidím, budou mnohem menší, než ta z mých vzpomínek. Vybavují se mi útržky dětství, v hlavě naskakují slovíčka, která nedokážu poskládat do vět. Celé dětství mi voní jídlem. Vidím babičku, jak krouhá zelí a krájí papriky na čalamádu. Jak máme zase všechny talíře venku na schodech, protože je v nich kocsonya, která musí ztuhnout. Děda chodí po kuchyni, nadává, že nemá brýle. Babička ho chvíli pozoruje a pak mu připomene, že je má na hlavě. Máma vedle v pokoji poslouchá na kotoučáku Omegu. S tetou se chystají ven. Malují si řasy a vybírají si šaty. U nás je v neustále rušno. Když je toho moc, babička si povzdechne, podívá se na mě jako na ubožátko a vysloví svou oblíbenou větu: „Ez a gyerek idegbeteg lesz!“ Nikdo ji neposlouchá. Děda se pokouší udělat stojku na hlavě, protože si přivezl z Maďarska knihu o józe. Já si naberu do kapes slunečnicová semínka a běžím ven. Čeká na mě Gyöngyi, na pavlači si sedneme na zem, prostrčíme nohy mezi zábradlím a louskáme semínka.
Na pavlači nad námi věší prádlo Aranka. Předklání se, černé pramínky vlasů jí visí a já se jich pokouším dotknout. Vždycky, když se zdá, že už jsou blízko, Aranka ucukne a rozesměje se. Její smích se rozléhá celým dvorem. Zavýskne „héj“ a zase se rozesměje. Její bílé zuby září a odráží se v nich celý dům, kousek slunce, nebe, mraky, ptáci, co letí kolem, komíny. Aranka se směje a já to tam všechno vidím.
Nosila sukně, spodničky a pod nimi někdy neměla vůbec nic. Jen černočernou tmu. Když jsem se k ní vzhlížela, viděla jsem jen pohyb nohou. Aranka tančila, i když věšela prádlo. Tančila, když šla po schodech. Tančila její duše, celý dům to věděl, všichni lidé to věděli. I pan pošťák i pán, co opravoval hodiny hned vedle v domě.
Šándor byl divoch. Když viděl Aranku, jak rozdává svůj úsměv vůkol, vzal jí v pase. Někdy se mi zdálo, že jsem slyšela, jak zapraskala, tak silně jí Šándor popadl. Ale ona se k němu přivinula a jen nám kynula rukou. Pak šli domů. Aranka se Šándorem se měli rádi. Měli se tak rádi, že se nám z toho houpal lustr, cinkaly skleničky a třásly se okenní tabulky. Měli se tak rádi, že tu jejich lásku slyšeli všichni ve dvoře, slyšel ji i hodinář, a když ji slyšel pošťák, zadumal se a dočista zapomněl, kam všechny ty dopisy, které přinesl, patří. Někdy to celé popletl, pohlednice pro paní Kocsisovou naházel do schránky k Huszárikům a dopis pana Kochana se objevil pro změnu u paní Kocsisové. Za to všechno mohla Aranka, její smích, její šepoty a výkřiky.
Někdy se Šándor vracel domů pozdě v noci. Aranka na něho čekávala před domem. Seděla na dvou schůdkách, tiše si zpívala. Zaplétala si vlasy a pak zaklonila hlavu a třásla jí tak dlouho, až se prameny rozpletly. Šándor se vracel nejistým krokem. Měl hlas, který byl slyšet až na druhém konci ulice. Řval na Aranku všechna slovíčka, před kterými jsme si museli zacpávat uši. Aspoň tak nám to říkaly naše mámy a hnaly nás domů. Když došli domů, zase cinkaly skleničky. Ale už ne ty naše. Bylo slyšet tříštění skla, výkřiky a už žádné šepoty. Aranka vybíhala na pavlač a volala „pomoc!“, Šándor za ní něco křičel a pak i házel a ona se zase vracela a lomila rukama a volala zase: „pomoc!“. Housle pana Lévayho z přízemí pak hrály hlasitěji a déle, než v jiné dny. Toho pana Lévayho, co vždycky odjížděl s houslemi na několik měsíců, a když se pak vracel, vítal ho celý dům. Nám dětem rozdával barevné žvýkačky a bonbóny, co z těch dálek, kde hrával, přivezl. Někdy to celé trvalo do rána a pak bylo najednou ticho. Takové ticho, jaké nikdy jindy nebývá. Šándor se pak vždycky na pár dní ztratil a Aranka se nesmála a nezpívala. Hodinář dělal svojí práci a pošťák dával všechny dopisy a pohlednice, všechny poukázky a rekomanda, do správných schránek. Trvalo to jen pár dní, ale smutek tehdy padal na celý dům. Všichni jsme chtěli, aby se Šándor vrátil. A on se vracel. Přinesl Arance náušnice, ve kterých se leskly barevné kameny, přinesl pomeranče, nebo novou sukničku. Aby se mohla zase smát a zaklánět hlavu a tančit. Aby se rozsvítil celý dům. My s Lacim jsme na ni volali: „Aranko, jaký to je, jaký to je, se Šándorem?“ A ona se zase smála a říkala „jako když se houpeš na houpačce, jsi hodně vysoko a pak padáš a nemůžeš popadnout dech. Takový to je!“
Vzpomínám na paní Szabovou, jak k nám přišla na návštěvu, když měla babička napečené koblihy. Padaly do ní jedna za druhou a já se bála, že na mě žádná nezbyde. Ani jedna pocukrovaná, nadýchaná kobliha. Řekla jsem jí, ať už toho nechá, nebo nám všechny sní. A ona se na mě zlobila a řekla mi, že mám smutný oči, že to ještě nikdy neviděla, aby mělo dítě tak smutný oči. A já přitom jen chtěla koblihu.
Už je to všechno tak dávno... Sedím ve vlaku a těch 35 let, co jsem v tom domě nebyla, je najednou bezvýznamných. Protože všechno důležité se stalo právě tam. V domě s velkou půdou, kde jsme sbírali střepy porcelánu a pokoušeli se z nich slepit konvici. V domě se strašidelným sklepem. Pokaždé, když jsem kolem něj šla, hlasitě jsem zpívala, abych zahnala strach a strašidla, co by z toho sklepa mohla vylézt. V domě s vůní papriky restované na sádle. V domě s pavlačí, kde se stavěly bunkry z dek a polštářů. Kde paní Mészárosová křičela „Az anyát szenčéget!“, protože jsme zase na dvoře pošlapali všechny kytky. Z nádraží spěchám, jako kdybych snad něco z toho v domě ještě mohla najít. Poslední metry už běžím – a najednou stojím před starými dveřmi s popraskaným nátěrem. Nic z mých vzpomínek už tam není. Je prázdný. Je prázdný, ačkoliv je plný lidí, jejichž příběhy už nejsou moje. Už tam není babička, co mě večer před spaním pohladila po vlasech a řekla csillagom. Není tam ani Laci, na dvoře nejsou kytky a na schodech nestydne sulc.
Erika Pilátová (1972) strávila dětství v oblasti slovensko-maďarského pohraničí. Píše a publikuje povídky, je gastrobloggerka, pro časopisy, weby a agentury připravuje gastronomické projekty. Ke všemu, co ji baví, se propsala nebo projedla.
<p> <br></p>
