Péter Závada (*1982) – básník, dramatik, textař
<p> <br></p>1.
Ani dnes stavy pád ve zdraví nepřežijí. Polomrtví jsou ubiti k smrti holemi. Švédský vyslanec sídlem ve Vídni je překvapen projevy krutosti dětí a mých trpaslíků. Z čestné tribuny sledujeme, kdo vyhodí výše, a dvojice hráčů stojících proti sobě jako by ztělesňovala monarchii a katolickou církev: skolené spojenectví jim natažené leží u nohou. Absolutismus je popruhem vymršťujícím síť – vysvětluješ a mám se prý dívat, jak neskonalé veselí vzbuzují vepři vypuštění mezi krinoliny urozených dam. Jindy poletují povětřím divoké kočky, lišky, vlci.
Jejich drápy se urputně zatínají do privilegií. Mediální strategii mám mimochodem strhující. Imáž si opatruji obzvláště. Moje máti, španělsko-portugalská infantka ‒ ze srdce umocňuje lesk barokní panovnické reprezentace.
Házení líšky, 1719
2.
Rozpouštím své vojsko. Šest tisíc vojáků z mých hradních posádek vymete jako slaboučké pampeliškové chmýří uragán vojenské reformy. Na jejich místo přimašíruje pravidelný císařský pluk. A jako může mít sluneční soustava jen jediné slunce, může mít náš světadíl jen jediného Krále Slunce. A přesto od chvíle, kdy jsem se stal důstojným vídeňským zrcadlem svého francouzského soka, potrpícího si na přepych, vycházejí slunce dvě. Interregnum je vazy srážejícím výmolem, leč přemostíme jej lávkou Rýnské ligy. Ještě nic netuším, ale už před mou smrtí spojenecké Bavorsko ruku v ruce s Francouzi drancuje dědičné državy.
3.
To vše si pochopitelně jen představujeme. Už samo přemýšlení o divadle je divadlem, to si pamatuj, stanoví samo sobě užší nebo širší meze a nevěrectví je šarlatovou sametovou oponou lehce zavěšenou do provaziště. Kus masivně spadá do dvacátého století. Zábavu spočívající v týrání zvířat jsme si jen vypůjčili od uherského a českého krále (a císaře Svaté říše římské) Leopolda I., abychom zdárně zdůraznili komičnost aristokratického snobství. A to, co představením předvádíme, v skrytu vztahujeme i na komediantskou chasu. To se ví, my také hrajeme, že se od žánru jako distancujeme: trash nebo camp, to dá rozum... – mrkáme na sebe potutelně, a i když posluhujeme obecnému vkusu, s kterým chceme usmlouvat smír, není to kompromis.
4.
Železniční inženýr je křehký kvítek. Nechť ho zdrtí železná pěst aristokracie. Místo mužného čeledína od koní angažujme komornou krev a mlíko, ať ta ukáže v přestrojení komtesám, zač je toho loket. Poměr dialogů a hudby je vyvážený, ke slovu přijde i tanec, pro finále je typická velkolepost – což k žánru odjakživa patří, formální estetika však zrezivěla, ač i tak ještě nabízí nemálo inovačních možností. Ale uplatněná dramaturgie jako bachratý pytel písku svou mrtvou váhou brání v rozletu balónu umělecké integrity. Odškodněním budiž dobrá nálada a profesionálně odvedené řemeslo, hraběcí doutníky výrazně kávové a slané chuti.
Překlad: © Róbert Svoboda
Péter Závada se narodil v roce 1982 v Budapešti. V posledních letech se věnuje psaní poezie, dramat a textů písní. Po absolvování anglicko-italské katedry ELTE vystudoval obor divadelní věda na Univerzitě Gáspára Károliho Maďarské reformované církve. V současné době je studentem doktorského studia na oboru estetika ELTE. Je členem seskupení Délkör.
<p> <br></p><p> <br></p>
