Život literárního rezidenta je tvrdý chlebíček, poznávám coby rezidenční debutant. V noci se budíte, protože stěny jsou proklatě tenké a nad vámi se někdo učí zpívat, a ačkoliv spíte nazí s odkopnutou peřinou, cítíte, jak se každý váš pór rosí potem.
Ráno kolem sedmé vás probudí rambajz – přímo pod vašimi okny se halekající dělnictvo chopí sbíječek a kompresorů, naskáče do buldozerů a začne razit díry do starého asfaltu, řezat motorovou pilou okolní zeleň, udusávat nový asfalt vibračním pěchem. Je to jiné než v Praze – tam v takto brzkých hodinách ukrajinští dělníci ještě dospávají kocovinku, na stavbu se trousí až kolem poledne, kdy zahajují pracovní den štědrým brunchem. V Budapešti ale ne, tam se maká od nevidim do nevidim, tu disciplínu jim můžeme závidět, i kdybychom literární rezidenti, aka dělníci slova nebyli. Nicméně disciplína a denní režim, toť gordický uzel, jež je nutno rozetnout – přes den se zvenku ozývá rámus, a tak se zdá, že pracovat v noci je optimální řešení. Jenomže kdo stojí o budíček sbíječek & buldozerů, když máte mít půlnoc? Nikdo za to ale nemůže, to je pouhá souhra okolností a tu je nutno jen domrtě vytěžit.
Rezidenční pobyt je tedy rozdroben do malých ostrůvků tvůrčího klidu, určen tím, zda najdete okénko pro práci, zda zrovna teď mi hluk utvoří vhodnou kulisu pro beztak neklidné psaní, nebo se budu muset odlifrovat pryč z bytu, ven do pekelného vedra, které se den ode dne stupňuje. Klasický scénář „lose–lose“. Venku si všimnu, že jev, kdy jdete přes přechod a naproti vám se hrne šik zombís zahloubaných do displejů, div že vás neušlapou, je spíše pražského rodu. V Budapešti vídám asociály čubrnět do tenat sociálních sítí jen v sedě – nikdy ne za chůze! Jako kdyby disciplína prosakovala i do chování občanů v módu „volný čas“: hopkat z jednoho úhledného ostrůvku činnosti na druhý – pěkná procházka po centru, pak si v klidu sednu pod platan a přečtu si avíza. Těžko říct, co z toho je horší: neurotický multitasking – co kdyby mi něco uteklo? co kdybych plýtval časem? říkají si oběti vi(rtu)álu –, nebo úzkostlivé dbaní na pracovní a volnočasový režim?
Ale na co nenarazím venku – ta architektura! Stavby z téhož historického období (19. století nebo přelom 19. a 20.) vnímám po Čechii, Česku či České republice – už nevím, jak se má moje vlast oslovovat – jako doslova přizdisráčské. Dobové přízemní „šosáctví“ ztělesňuje česká architektura těch časů, nemohu si pomoct! Docela jináč v Budapešti – ty budovy snad navrhl a postavil nějaký Dänikenův ztracený kmen, vesmířani nadlidských proporcí! Absurdně megalomanské výtvory, které snad nejsou určeny k obývání, jen aby přivolaly, ba utvrdily u kmána pocit bezvýznamnosti, že jedinec je jedno veliké prd, že národ a jeho buditelé jsou stavební kameny světa. Gotická katedrála má cosi takového provádět s ovečkou, když se ocitne uvnitř a popatří na klenbu, budapeštská urbanistická řešení to samé činí s duší člověka pod širým nebem.
Ovšem vysoké a velkolepé má i svou protiváhu: chodníky Buda i Pešti jsou nejen zkrápěné vodou z domácích zavlažovacích systémů, ale také řádně prochcané – lidmi, zvířaty, zvířecími lidmi. Město vlahého živlu, dalo by se říct, oproti Praze, která – když vezmu v úvahu, že je cca dvakrát méně zalidněná a že Češi jsou krom koníčku pivaření známí také jako národ pejskařů – jest městem „hnětené hmoty“, je doslova zasraná. Tady v Budě bych těžko vyšlápl čerstvě nakladený kabel, nebo se mi zatím nepoštěstilo. Možná to je i tím, že péče o lid bez domova tu je na vyšší úrovni? Že mají co jíst, kde spát a kde… dělat cokoliv? To už ale moc fantazíruju, bezdomovci tu v letní výhni zavání úplně stejně jako v každém jiném městě. Lid je pořád ten samý lid, zdá se, a je to úlevné poznání.
Vojtěch Němec,
literární rezident Visegrádského programu 2021 (zkrácený a kvůli pandemii posunutý termín)
Vojtěch Němec (*1983, Cheb) prozaik, esejista, recenzent a publicista, redaktor časopisecký a knižní. Od 2016 je redaktorem literárního obtýdeníku Tvar, v téže době začíná působit i v obnovené Pandoře, kde v současné době coby redigující editor pečuje o její přílohu, Kritickou literární revue. Autor sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris, 2005), novely Uroboros (vl. nákladem, 2008), románu Opus pictum (dybbuk, 2016) a „kybernetického romanetta“ Neocortext (dybbuk, 2018). V rámci Mezinárodního visegrádského fondu je na šestitýdenní tvůrčí rezidenci v Budapešti, kde dokončuje svůj román, eschatologickou hříčku Nekropotence (plánuje na podzim 2021 vydat nakl. dybbuk). Žije v Praze.
