Česko-maďarské vztahy, respektive jeden konkrétní česko-maďarský vztah ovlivňuje můj život poslední čtyři roky. Režisérka Cristina Groşan pochází sice z Rumunska, ale v Maďarsku strávila významnou část života a její celovečerní debut Things Worth Weeping For (A legjobb dolgokon bőgni kell) je celý v maďarštině. Mimochodem když jsem překládala maďarský název do češtiny s pomocí Google překladače, vyšla mi z toho svérázná rada: Musíte štěkat na ty nejlepší věci.
S Cristinou jsme se seznámily díky producentovi Marku Novákovi. S Markem jsme tehdy začali pracovat na mém scénáři Běžná selhání a měli jsme radost, že společnými silami příběh posouváme dál. Jenže producent a scenáristka jsou sice dobrá kombinace, ale někdo jim citelně chybí – režisérka.
Vzpomínám si, že jsme si s Markem sepsali seznam lidí, kteří nám připadali originální, talentovaní a v jejichž rukou jsme si Běžná selhání dovedli představit. Některá jména byla spíše orientační, ale řadu lidí jsme s látkou oslovili. Mezi nimi byla právě i Cristina a po několika společných rozhovorech začínalo být jasné, že by látku měla zrežírovat právě ona. Cristina dovedla bryskně pojmenovat, v čem je hlavní jádro příběhu, jaké jsou jeho slabiny a kam by šel scénář v dalším vývoji posunout. Jako scenáristka jsem byla ráda, že projektu někdo věnuje takovou péči – celé řadě skutečně talentovaných autorů a autorek se totiž stane to, že režiséra, který by se jejich látky ujal, nenajdou. Strategie, jak to řešit, jsou různé. Někteří autoři se nakonec ujmou režie sami, jiní pak scénář – tu podivnou formu, která je představou o filmu, který by mohl teprve vzniknout – přepracují do prózy nebo komiksu. S Běžnými selháními jsem nezamýšlela ani jedno. Byla jsem přesvědčena, že by se jich měla ujmout režijní osobnost, která jim přiřkne svou vlastní poetiku a která je bude interpretovat po svém. Cristina měla výrazný vliv na finální podobu scénáře a její dramaturgické poznámky považuju doteď za jedny z nejužitečnějších.
Ke Cristině se přidaly ještě dvě důležité osoby, a to maďarský kameraman Márk Győri a maďarská střihačka Anna Meller. Časem se k této úzké česko-maďarské spolupráci přidaly i další země a profese, a to z Itálie a Slovenska.
Když jsem pouštěla několika kamarádům teaser poutající na snímek, tak to jeden z nich okomentoval, že to „nevypadá jako český film“. Nevím, jestli to měla být lichotka nebo výtka, a nejsem si ani jistá, jestli existuje něco jako „českost“ kinematografie, která je na první pohled rozpoznatelná. Co však vím docela přesně, je, že jsem za stávající spolupráci vděčná a jsem přesvědčená, že vlivy z obou zemí mohou přispět k výsledku, který nebude jednoznačně český ani maďarský, ale přinejlepším svébytný. Jestli totiž někde stojí za to neopírat se o národní vymezení, tak je to právě kinematografie, kdy evropské snímky vznikají čím dál častěji v širších koprodukcích a podílí se na nich hned několik zemí najednou.
Poznámka o tom, co vypadá, nebo nevypadá jako český film, mě nicméně přivedla k myšlence, jak by vypadala kinematografie, kdyby se odehrávala v jakémsi jednom univerzálním jazyce a hráli v ní herci a herečky pohybující se hned v několika zemích. Měli bychom stále potřebu vymezit si jednotlivé národní vlivy? Co je české, co maďarské nebo třeba finské, polské, francouzské?
Jsem přesvědčená, že umění je nakonec vždycky jen jedno – mohutná zpěněná řeka, kterou jde odklonit do předem vymezeného koryta, ale kterou si nejde nijak přivlastňovat a bylo by bláhové snažit se jednotlivým vlnkám přiřazovat národnostní jména. I kdyby to někdo zkusil, tak mu vlnka rychle zmizí z očí, zanoří se a propojí s ostatními do vodní masy, která má svou strhující sílu teprve jako celek.
Klára Vlasáková (* 1990, České Budějovice) je česká spisovatelka, scenáristka, dramaturgyně a publicistka. studovala žurnalistiku a gender studies na Univerzitě Karlově a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. V současné době žije v Praze. Pracuje jako dramaturgyně v České televizi.
