Vypadalo to jako chytrý nápad ‒ odjet do Prahy, naposled se navzájem otestovat, než se rozejdeme. Dlouho dopředu jsem si vybral den, kdy řeknu, ano, kdy já řeknu, že „končíme“, žádné, že bychom toho „měli nechat“. Musím to vyslovit já a pár měsíců nato musím po telefonu žadonit, že ne, nechci to ukončit, aby to byla ona, kdo to, i když ne konečně, ale nakonec rozhodne, protože ji nikdo nesmí opustit, to by bylo pro oba mnohem horší.
Ono to bude dost zlé i tak. Rozejdeme se devátého září, skoro po roce, ten den jsme se totiž viděli poprvé, o kulatém výročí může zauvažovat (jo, to bych chtěl vidět) a jen ať se naštve, jak jsem byl skoro celý rok chladný a vypočítavý. Mezitím se můžu ucházet o to pražské stipendium, to musím jasně dostat, taky jsem ho dostal, z vlastních peněz si to prodloužíme na tři měsíce a celé je prosedíme v putyce u piva. Možná si nás dokonce najde nějaká katarze a zůstaneme spolu. Ale to se nestalo. Stalo se to, co jsem si naplánoval.
Prvních čtrnáct dní jsme trávili tím, že jsme nazdařbůh nastupovali do tramvají, jeli jsme na konečnou, rozhlédli jsme se tam, jeli jsme zpátky, přesedli na jinou tramvaj ‒ a město pomalu přestávalo být neznámým. Nervozita přestupních uzlů se přeměnila v důvěrnost známých míst, už jsme měli několik stálých restaurací, zapadlých hospod, kde jsme se mohli po chuti najíst a napít, vedli jsme dlouhé hovory v opojení z cize chutnajících piv a našlo se i pár rohů, kde se v nás probudila jakási pubertální romantika a my jsme se objímali a líbali, jako bychom se navzájem ochutnávali poprvé v životě.
Jednoho rána jsem se probudil hodně brzo, ona ještě tvrdě spala. Řekl jsem si, že si udělám dlouhou procházku po okolí a přinesu jí snídani, pomerančovou šťávu, vajíčka a bacon, lék na její slabou kocovinu. Ale ještě jsem ani nesáhl na kliku, když se probudila a vyděšeně se zeptala, kam jdu. Řekl jsem jí to. Za necelé dvě minuty byla připravená k odchodu, a to se jindy vypravovala aspoň hodinu, a stejně brblala, že není upravená a ustrojená dost dokonale.
– Já tu sama nezůstanu! – opravdu se polekala a v tu chvíli ji nezajímalo, jestli jsou jednotlivé kusy šatstva, co má na sobě, v harmonickém souladu a jestli se zvolený barevný odstín řasenky hodí ke rtěnce. Byla zděšená a chovala se zbrkle. Očekával jsem hádku, že jsem jí chtěl utéct, ale chytla mě za ruku jako bojácná předškolačka, a přestože ještě nebyla úplně při sobě, ťapala vratkým krokem po mém boku.
Sedli jsme si na lavičku a já jsem přemýšlel o svém plánu, o tom, jak krutě, podle a sobecky si počínám. Hladil jsem jí předloktí, to ji uklidnilo, a tak jsem se zeptal, jestli si nechce místo procházky někam sednout, kde se nasnídáme, a jako Maryška v Postřižinách, která pije k snídani pivo, by si taky mohla dát svoje oblíbené, ač třeba malé. Vděčně a s úsměvem mě objala.
Je mezi námi čtrnáct let, brzo jí bude jedenatřicet. Má ušlechtilou tvář jako egyptská bohyně. Pleť má bez chybičky. Poslední dobou, co už se občas obléká i do pestřejších šatů, protože na mě vidí, jak moc se mi to líbí, je ještě hezčí. Předtím chodila v černém jenom proto, že prý se mezi lidmi musí ztratit, už tak ji každou chvíli někdo obtěžuje, pokřikuje na ni, sleduje ji, takže nechce provokovat krátkou červenou sukní.
– To si piš, že by mě znásilnili – ujišťovala mě s hlubokým přesvědčením.
Dokonce to mohla být i pravda. Byla to nejkrásnější holka, jakou jsem znal. Jedno znásilnění už prožila, ale já jsem jí to nevěřil nebo lépe řečeno jsem věděl, že to, co vykládá, nebylo znásilnění, že si to jenom chce namluvit, a když jsem se jí poprvé zeptal, proč teda ten kluk, co ji měl znásilnit, za ní ještě bůhvíkolik týdnů chodil s kytkou a mluvil s jejími kamarádkami a nechápal, proč se před ním schovává, dostala děsivý hysterický záchvat a házela po mně, co jí přišlo pod ruku. Byl jsem blbej jak tágo. Čeho jsem si myslel, že docílím? Že si to zapíše za uši tak, jak by podle mě měla? Že se seznámila s klukem, šla s ním k němu do bytu, tam pak začali souložit, s prezervativem, ale jak ležela břichem na kuchyňském stole, všimla si, že pod stropem visí nacistický prapor. V tom okamžiku se akt samozřejmě změnil v násilí, moje chyba, že jsem to hned nepochopil.
Nikdy jsme jeden druhému neříkali miluju tě. Ale tenkrát ráno, když jí díky té vydatné snídani bylo konečně dobře a taky pivo si vychutnala do poslední kapky, naklonila se ke mně přes stůl a políbila mě na ústa.
V tu chvíli jsem se rozhodl, že ji na každý pád opustím, ať už se v tom vypečeném městě, v té Praze, stane cokoli.
Zazvonil jí telefon. Málokdy ji někdo volal. Zvedla to a poodešla, abych neslyšel, o čem je řeč. Na tom nebylo nic divného. Dělala to vždycky, když musela s někým telefonovat.
– Přijeli mi sem kamarádi. Na dlouhý víkend. Chtějí, abychom se dnes večer sešli.
– Fajn. Kdy a kde máme být?
– Půjdu bez tebe.
Vrátila se druhý den v poledne, s podstatně větší kocovinou, než měla den předtím. Vypila osm piv, bylo to na ní vidět, natolik jsem ji znal. Byl to zřejmě větší mejdan.
– Poslala jsem ti esemesku, že za náma můžeš přijít – řekla a vylekaně zkoumala můj pohled, jako co já na to, že celou noc nebyla doma.
Chtěl jsem se hádat, ale neměl jsem na hádky náladu. Evidentně nevěděla, jestli mezi kamarády není někdo, s kým chodila přede mnou, a netroufala si takovou situaci řešit. Mohl se objevit někdo, koho mi zapřela, a její lež by se snadno provalila. Mě taky tajila, kde to šlo. Poté co se ukázalo, že nebezpečný kamarád nepřijel nebo že někteří šli pít jinam, byl bych dostal zelenou i já.
– Jo, četl jsem to. Musela jsi zvážit, jestli se za mě v té společnosti budeš stydět, nebo ne.
Neodpověděla, takže mezi námi začalo být trochu dusno, ale za hodinku už jsme se objímali v posteli. Její vůně mě přiváděla k šílenství. Měla výčitky svědomí. A to byla její nejhezčí vůně.
– A kdes byl ty? Chceš mi nakukat, že jsi celou noc zůstal doma?!
– To se ptáš vážně?
Atmosféra zase poněkud zhoustla. Lhal jsem jí, že jsem se v noci na krok nehnul z domu. Ve skutečnosti jsem ale celou noc probendil v blízké špeluňce. Vyřvávalo tam pár Francouzů a Němců, navzájem jsme se zvali na panáky. Nějaká holka mě vytáhla na parket trsat. Ale kdybych jí to tenkrát pověděl, sedla by natotata na vlak a foukla by mi. Holky na mě nesměly sáhnout. Já jsem byl její. A v tom měla pravdu.
Za pár měsíců, přesně devátého září, jak jsem plánoval, jsem jí dal kopačky. O rok dřív vyšlo najevo, že mám tříletou dcerku. I od té mě chtěla odříznout.
© Překlad Robert Svoboda
TAMÁS JÓNÁS (*1973, Ózd) - básník, spisovatel, programátor romského původu, tvořící v maďarštině. Měl těžké dětství: nějakou dobu vyrůstal v ústavu. Básně publikuje od svých 16 let. Je zakládajícím redaktorem internetového literárního portálu dokk. hu. Přispíval do Amaro Drom a Radia C. Ve svých 22 letech vydal autobiografický román Gypsy Times, v němž popisuje události svého raného dětství. Studoval na Technické Vysoké Škole Istvána Széchenyiho v Györu a na oboru maďarština-sanskrt na ELTE. Několik let pracoval také jako programátor. V roce 2002 strávil rok ve Vídni s Herderovým stipendiem Pétera Esterházyho.
