Vyrostl jsem v Praze, v době, kdy tu stále byli na návštěvě Rusové, hranice byly zavřené a hranicí luxusu byly americké cigarety, které Čechoslováci viděli maximálně na obrázku s kovbojem. Půlku svého dětského života jsem pro žil na Žižkově, což byla jedna z pražských dělnických čtvrtí a druhou polovičku na Vinohradech, což byla čtvrť pro ty lépe postavené.
Řeč je tu ale o dobách, kdy na I.P. Pavlova nebylo nic jiného, než špinavý podchod, věčně prázdná samoobsluha a trh se zeleninou. Tam kde dneska pořídíte špičkovou kávu, desítky druhů jídla i značkové oblečení se v létě prodávaly okurky, rajčata a papriky a v zimě teplé hořické trubičky a grog.
Pocházím z chudé rodiny, takže teplé trubičky byl standard, na který jsme nemohli dosáhnout. Chodil jsem tak alespoň okolo stánku a čichal vůni cukroví a rumu, který v zimě voněl po celé nedaleké stanici tramvaje. Vždycky když jsem viděl, že někdo odchází s pytlíkem trubiček, snil jsem, jak asi chutnají.
Stánek tam provozovala vícegenerační rodina Höriků z Nitry. Nejstarší Maria, které se říkalo zkrátka „nagymama“ (já si ji překřtil na „babku“) prodávala trubičky. Dcera Růžena řídila „obchod“ a dodávky, její synové Fero a Dano vozili zeleninu z maďarského pohraničí a zbytek rodiny prodával. Prostě rodinná firma jako hrom. Pár měsíců po Sametové revoluci se v srdci Prahy konečně rozjelo soukromé podnikání.
Babka nemluvila. A když ano, tak řečí, které jsem nerozuměl. Nebyla to ani čeština, ani slovenčina, kterou obstojně vládnu a nebyla to ani romština. Vlastně to nepřipomínalo žádný jazyk, který jsem znal. Ale připomínalo to jazyk, kterým občas mluvila moje babička a sestřina spolužačka Orši, která byla dcerou maďarských diplomatů.
Babka už se asi nemohla koukat na to, jak každý den očuchávám stánek a dala mi pytlík polámaných trubiček, které se nedaly prodat. Po týdnech představ jsem konečně mohl ochutnat ten skvost, který mi celé týdny nedával spát. Popravdě řečeno mi trubičky vůbec nechutnaly, ale bráchové je milovali, tak že jsem od té doby chodil za babkou každý den a téměř pokaždé jsem dostal pytlík zmetků, kterými jsem zásoboval sourozence až do doby, kdy nastoupil zbytek rodiny Höriků a místo trubiček se začala ve velkém prodávat zelenina.
Růžena, která obchod řídila, se se mnou nemazala. Z ničeho nic jsem dostal do ruky přepravku a z obytné Avie, která parkovala kousek od stánku, jsem nosil okurky a jinou zeleninu celý den. Když jsme večer skončili, dala mi deset korun a v ten den jsem vydělal své první peníze. Psal se rok 1990 a bylo mi osm.
Hörikovi byli slovenští Maďaři. Starší generace mluvila výhradně maďarsky, a proto jsem jim nerozuměl ani slovo, mladší generace zase slovensky, tak že jsem jim rozuměl dost. Dostával jsem od nich pokyny a kmital prakticky každý den po škole.
Za pár týdnů jsem dokázal třídit zeleninu tak, aby byly vepředu vždycky kousky, které je potřeba udat nejdřív. Uměl jsem odvážit na analogové váze a prodat prakticky cokoliv, co bylo k mání. Od nakládaček po třešně nebo meruňky. A čím víc jsem pracoval, tím víc jsem od Höriků dostával. Z deseti korun bylo dvacet, někdy padesát a víc. O několik měsíců později jsem byl schopný si vydělat tolik, že jsem si mohl kupovat prakticky cokoliv, co mohlo dítě své doby chtít. A takhle to probíhalo celá léta až do mojí puberty.
Jenže tahle maďarská rodina mi nedávala jen vydělat. Hörikovi mě učili i to, jak s penězi zacházet. Neutratit je za den, za dva, ale něco si našetřit a koupit si potom třeba boty, které jsem předtím většinou dědil po sourozencích. Učili mě, jak mluvit se zákazníky, později taky, jak jednat s dodavateli, jak se chovat při kontrolách. Zkrátka jsem dostával lekce praktického podnikání více než deset let před tím, než jsem začal skutečně podnikat.
Nebylo to ale jen o práci. Díky této rodině jsem se mohl najíst v luxusní čínské restauraci, do které nechodil ani našinec. Díky této rodině jsem konečně mohl ochutnat nejdražší pražskou zmrzlinu v Ovocence na Václavském náměstí, a co pro mě bylo nejdůležitější, mohl jsem finančně podporovat mámu. A že mě občas multijazyčně seřvali, když jsem něco neudělal dobře? Zaplať jim to pámbů. Byla to ta nejlepší škola, kterou jsem mohl dostat.
Ke konci devadesátých let šel obchod se zeleninou ke dnu. Otevíraly se supermarkety, přestavovalo se náměstí a rodina Höriků se z Prahy stáhla. Občas jsem potkával Růženu, která prodávala květiny, ale potom zmizela i ona. Já dospěl, vystudoval, začal pracovat a u toho začal podnikat. Narodil se mi syn, pak dcera, ale nikdy jsem nezapomněl ani na babku, ani na Růženu a Fera s Danem.
Před rokem jsem narazil na příjmení Hörik v jedné slovenské diskusi v deníku, se kterým jsme spolupracovali. Zapátral jsem, našel vesnici, odkud tato konkrétní rodina pochází a napsal mail tamní starostce. K mému překvapení se mi tak podařilo vypátrat Růženu, Dana i Fera a po všech těch letech jsem je navštívil na maďarsko-slovenském pohraničí.
Nenavštívil jsem známé. Navštívil jsem rodinu. Přijali mě do ní vlastně už před více než třiceti lety. Babka umřela, Růžena už je prababička, ale jinak se nic nezměnilo. Pořád žijí pohromadě, pořád multijazyčně a pořád podnikají. A až loni se vlastně dozvěděli, co mě všechno naučili a že díky nim jsem vlastně tam, kde jsem.
A když dneska říkám dětem, jak mají pracovat, aby se jednou měly dobře, vždycky si vzpomenu na to, že mě to vlastně všechno naučila jedna maďarská babka. Köszönöm!
Patrik Banga (* 1982, Praha) je český novinář, bloger a hudebník romské národnosti. Původní profesí programátor. Pochází z pražského Žižkova, ke kterému se celý život hlásí. Svou novinářskou kariéru začal v Jugoslávii, odkud v roce 1999 psal zpravodajské články pro česká média. Pracuje pro server iDNES.cz. V roce 2012 se podílel na tvorbě dokumentárního filmu Ghetto jako systém, z cyklu Intolerance, jehož námět vznikl na základě Bangových reportáží z ubytoven v Ostravě. V hudební branži působil již od třinácti let. Je zakladatelem kapely Syndrom Snopp (transformace z původních "Kalo rikonos") a známější Gipsy.cz, kde hrál na kytaru a zpíval. Občas účinkuje i v kapele Trio Romano, kde hraje na cokoliv, co zrovna dostane do ruky. Aktivně hraje na několik hudebních nástrojů (klavír, kytara, baskytara, flétna). Byl členem Rady vlády pro záležitosti romské menšiny.
