Národ byl spisovatel. Jednou obdržel pozvání na jeden pražský literární festival a organizátoři ho ubytovali v hotelu. Jméno? – otázal se hotelový recepční. Národ – odvětil Národ. Recepční se shovívavě pousmál a zajímal se i o příjmení. Rmutný, odpověděl Národ. Rmutný, nikoli Smutný, opravil Národ zaměstnance hotelu, aby v příslušné kolonce neudělal chybu. Národ bděl, neboť měl své zkušenosti. Šel nahoru do pokoje, vybalil si zavazadla a poté se šel projít po městě. Zaznamenal, že Praha je zaplavena turisty stejně jako dřív a že tito lidé jsou rozličného pohlaví, i vrátil se do hotelu a uložil se k spánku.
Druhý den uslyšel u snídaně prapodivné zvuky. O několik stolů dále seděly tři manželské páry, celkem šest lidí, koukalo jim z očí, že si do Prahy odskočili jen na víkend, za pivem a zábavou, hodně nahlas vykřikovali páté přes deváté, přeli se a chechtali. Ostatní hosté zatím potichu jedli a jen občas nenápadně vrhali rozpačité pohledy na šestici hostů, která u svého stolu hrála prim. Konečně se jim poštěstilo vyjet si s přáteli, chtějí se odreagovat, pomyslel si Národ, prostě ho ani nenapadlo, aby je za jejich nemístné chování odsuzoval. Spíše věnoval pozornost jejich jazyku.
Byl to jazyk prazvláštní. Nepatřil do rodiny jazyků slovanských, ale ani germánských, ba ani románských, to vše konstatoval v cukuletu, neboť byl spisovatel, přičemž se v dosti hojné míře zabýval i literárním překladem, bylo pro něj tedy hračkou rozpoznat charakteristické rysy jednotlivých jazykových rodin. Nebyla to arabština, ani žádný z orientálních jazyků. Nebyl to semitský jazyk, ani hindština.
Zamyslel se nad jazyky a těmi šesti lidmi v hotelu – polovina jsou muži, polovina ženy, jsou tedy nestejného pohlaví, a přesto spolu dokáží hovořit, navíc v takto obhroublém stylu, a ještě navíc jazykem, který je evidentně unikátní.
Už dříve si povšiml spousty podobností mužského a ženského těla, jako je počet a umístění končetin, pozice hlavy, struktura obličeje, dvé očí, pod nimi nos a pod nosem ústa, uši po stranách lebky a vlasy na vrcholku hlavy. Totožný je i počet zubů v ústech, ten je dán geneticky, dále mají obě odrůdy lidí jazyk, a pakliže podrobíme výzkumu i tělesné funkce, nalezneme další překvapivé shody. Většina vnitřních orgánů je rovněž identická, a dokonce ani poloha a funkce těchto orgánů se od sebe navzájem neliší. Pozoruhodný je kupříkladu cévní systém, jakož i krev, a jejich úloha v rámci metabolismu; stran krve lékaři prokázali, že se dá dělit do skupin, k těmto skupinám se lze připojit a z členství ve skupině vyplývá řada výhod. Ve skupinách například není třeba platit členské příspěvky a v případě nehody či jiné nouzové situace lze zařídit, aby krev členů téže skupiny mezi členy volně proudila, přičemž členy každé krevní skupiny se mohou stát jak muži, tak ženy; to znamená, že muž i žena mohou patřit k téže krevní skupině. Následky to má nedozírné a patří mezi ně i příslušnost k tomu či onomu jazyku. Dále hloubal nad tím, že u obou pohlaví mají plíce na starosti výměnu plynů, střeva trávení, a nijak se neliší ani nervové reakce okohybných svalů. Nebo vůbec ten fakt, že u obou poddruhů nacházíme okohybné svaly. Ženy i muži jsou potaženi kůží. Kůží! Nastojte, kůží! A přesto se chvílemi jeden druhého dotýkají.
Naproti tomu objevil rozdíly v mužském a ženském ošacení. Ženy si často oblékají stejné šatstvo jako muži, k čemuž v opačném směru dochází mnohem vzácněji. Odívání tedy zřejmě nesouvisí s anatomickými nebo fyziologickými rozdíly, ale s něčím jiným, čert ví, s čím.
Nejpůsobivější bylo přesto přese všechno užívání jazyka. Mají navzdory tomu, že mužský hlas je hlubší a ženský vyšší, slova pronesená těmito různě vysokými hlasy stejný význam? Když jistá dotyčná vyřkne určité slovo, zdalipak přitom pociťuje, že má buchtičku, což nebrání danému slovu znamenat totéž, jako když je vysloví člověk, který cítí, že má pinďoura? Uvědomují si vůbec lidé při pronášení slov tato fakta? Nebo když se v člověku pohne pomalu rostoucí dítě, respektive jinému člověku vstane ocas, který onen předchozí člověk postrádá, protože má jiné orgány? Fascinující věc. Je vidět, že tyto záhady mnoha lidem nedají spát, proto celé davy podstupují operace za účelem změny pohlaví nebo proto uzavírají sňatky, rozvádějí se, objevují vzdálené galaxie, rozpoutávají války a jezdí společně na víkendy do cizích měst, proto jsou s to spáchat cokoli a riskovat, že přijdou do křesťanského nebo muslimského pekla – jen aby na každém kroku cítily vzájemnou jazykovou totožnost.
Onoho rána tedy zněla tichá klasická hudba, těch šest lidí snídalo a Národ je bedlivě sledoval, jak mluví. Viděl, že se v sále zdržují i dvě zaměstnankyně hotelu, že dávají pozor, zda některý host nepotřebuje jejich pomoc, když v ranním bufetu dojdou banány, hned tam dají nové, případně přinesou kávovou lžičku, pokud si ji někdo přeje. Tyto dvě číšnice občas i spolu prohodily pár slov, přičemž rovněž pokukovaly po třech manželských dvojicích snídajících uprostřed jídelny. Hlavně ta mladší. Ta mladší tam zjevně byla nová, možná ji do hotelu poslali z učiliště na praxi nebo se, už vyučená, právě otrkávala na prvním pracovišti; zkrátka a dobře toto děvčátko se tu a tam zachvělo a po výbuchu skupinového řehotu bázlivě pohlédlo vykulenýma očima na kolegyni. A zkušená kolegyně řekla (Národ, přestože byl muž, rozuměl tomu, co říká) s náznakem melancholického úsměvu ve tváři: To jsou Maďaři.
© Překlad Robert Svoboda
Viktor Horváth (*1962, Pětikostelí) - maďarský spisovatel, vysokoškolský pedagog a překladatel z angličtiny, němčiny a španělštiny. Na univerzitě v Pětikostelí vyučuje umělecký překlad a dějiny básnických forem. Svoji první prózu vydal až ve 42 letech a v roce 2012 získal za román Turecké zrcadlo Literární cenu Evropské unie.
