Zhruba před deseti lety, když jsem se coby čerstvý doktorand loučil s mládím, vplouval do dospělého života a krize středního věku byla v nedohlednu, vyrazili jsme s několika kamarády na Balkán.
Starým pohřebákem, dvanáctsettrojkou s vypískovanými okýnky, která vzbuzovala pozornost všude, kde se zaleskly její chromované nárazníky a do jejíhož motoru se musela dolévat voda přímo z kabiny, ze sedadla spolujezdce, jinak hrozilo, že se na horských serpentinách definitivně zavaří. Plán naší cesty byl poměrně jednoduchý: koupačka v Boce Kotorské, přechod Durmitoru a divoké tance v Guče. První zastávkou bylo maďarské jezero, upozorňující svou slovanskou etymologií na to, že jde o poněkud blátivé místo. Voda byla příznačně studená, hvězdy obrovské, pivo, které jsme pili k výborné smažené rybě v místním kempu, zase překvapivě dobré. V kempovém stánku nás nechali sedět dlouho po zavíračce a problém nastal až když po nás chtěl personál ve složení holohlavý svalovec a dvě blond modelky zaplatit už jednou zaplacenou útratu. Přesněji řečeno, to nebyl ten problém. Takové věci se prostě stávají. Asi si to zapomněli odškrtnout, měli toho ten večer hodně, všichni hosté už byli pryč a jen naše výprava z pohřebáku tam zevlila příliš dlouho. Řeklo by se, nedorozumění, které by se dalo rychle vysvětlit. Skutečný problém však nastal, když jsme zjistili, že se s obsluhou nedokážeme dorozumět. Žádný z jazyků, kterým vládla naše pětičlenná skupina, nebyl byť jen trochu blízký těm z druhé strany pomyslné jazykové bariéry. Prostě „nem tudom“. Ještě štěstí, že kamarádka Bára měla zkušenost s výukou češtiny pro cizince s nulovou znalosti jazyka. Obdivoval jsem tehdy její asertivitu, nasazení i fortel, se kterým se do věci vložila a pomoci několika zvukomalebných citoslovci, posunků, kategorických, ale zároveň nepochybně přátelských, a pár těsnopisných klikyháků v notýsku dokázala vysvětlit jádro problému, čímž v zárodku zažehnala konflikt, hrozící narůst do panevropských rozměrů. Dalšího dne jsme mohli pokračovat do středověké Šoproně. A pak dál, na vysněný jih, pryč z deštivé střední Evropy.
Podruhé to bylo o pár let později. Jel jsem bytelnějším a novějším mikrobusem s partou českých dobrovolníků a dobrovolnic, kteří jezdí pomáhat do dětského domova v ukrajinských Vilšanech na Zakarpatí. Naše kroky ale mířily dál a výš, do obce Koločava, jejíž jméno je povědomé každému, kdo absolvoval povinnou četbu na české základce. V tomto kraji kopců na kopcích a roklí v roklích, kde ještě žije starý Bůh země, jsme se chystali oslavit příchod nového roku. Cesta posádky jednoho Transportera (nebo Tranzita) opět vedla přes maďarské pusty. Na noční benzínce kdesi u Budapešti jsem si kupoval cigarety. Prodavač na mě mluvil německy, já na něj pro změnu anglicky. Myslím, že měl na sobě vyžehlenou bílou košili a černou kravatu nebo motýlka. Domnívám se, že každý z nás uměl jazyk, který používal ten druhý, tak akorát, aby porozuměl těm několika slovům potřebným k provedení nenáročné směny, ale ne zas tak dobře, aby se jím odvážil mluvit, aby se neohroženě vrhl do vln tohoto jazykového živlu. Uctivě jsme si popřáli hezký zbytek dne. Mám pocit, že kdybychom měli klobouky, oba bychom je nadzvedli v zápalu poněkud formální zdvořilosti a síly okamžiku na konci roku – a, jak se zdálo, také na konci světa. Ráno, téměř už na ukrajinských hranicích, jsem si na jiné benzínce kupoval párek v rohlíku. Hořčice, kterou jsem si poručil, mi vehnala do očí slzy. Nevzpomínám si, že bych kdy před tím nebo potom jedl takhle ostrou. Pane jo, to je ale drsná hořčice, obrátil jsem se na paní za pultem, o které jsem se domníval, že by mohla mluvit ukrajinsky. A skutečně mi s potutelným úsměvem na tváři ukrajinsky odpověděla: „To víte, hořčice není sládka!“ Byl jsem v místě, kde mi rozumějí.
V Maďarsku jsem vlastně nikdy kloudně nebyl, a to ani jako turista. Vždycky pro mě bylo tranzitní zemí, kterou jsem projížděl při svých cestách někam dál. Neznámou zemí, poněkud osamělou až izolovanou, špatně čitelnou bílou skvrnou, jedním z těch slepých míst, do kterých si lidi rádi promítají své stereotypní představy o uspořádání světa. Doufám, že se to jednoho dne změní, a že doženu to, co jsem po leta zanedbával. Moc toho o Maďarsku nevím. Jako obdivovatel povídkové tvorby Ádáma Bodora však vím aspoň jednu věc – ty nejlepší maďarské věci a nejpozoruhodnější maďarské osobnosti se můžou zrodit i mimo Maďarsko. A přesto – nebo právě proto – dokážou zprostředkovat něco bytostně maďarského univerzálním jazykem, srozumitelně znějícím přinejmenším napříč střední Evropou. Zní subkontinentem, kde se lidské vztahy a vzpomínky deformují vlivem starých válek – povětšinou prohraných – zamlčených křivd a špatně strávených totalit. Řekněte sami: zažili jste někdy nástup do práce jako z povídky Zasvěcení do profese? Větřili jste tajemství, které se neobjevilo, které zůstalo skryté? Cítili jste skoro hmatatelně fyzický puch minulosti, jako v nevětraném skladišti starého oleje ze stejnojmenné povídky? Rozplétali jste komplikované rodinné vztahy a probírali se milostnými víceúhelníky jako z textu Pach naších nejbližších? Byli jste ve vztahu, který skončil (nebo se vyvinul) stejně absurdně, jako v povídce A potom se zase uvidíme? Nenápadné dění v okrsku Sinistra, ze kterého jsou vidět jen ty příslovečné špičky ledovců, civilně a tak nějak všedně dramatické příběhy vícejazyčných (jindy polojazyčných) lidí z okraje – četníků, pašeráků, tuláků, sběračů léčivých bylinek a pijanů nekvalitní pálenky – to vše mi totiž přijde jako komplexní metafora mého vlastního života, a tedy života obecně. Tenhle bolestně blízký svět, všední stejnou měrou jako exotický, by pro mě zůstal utajený, nebýt Anny Valentové a Tomáše Vašuta, dvou Bodorových překladatelů do češtiny. To jim vděčím za výlety do světa Ádáma Bodora. Bez nich bych žil v omylu, v absurdní představě, že slovo Tescovina odkazuje k lihovinám, distribuovaným britským obchodním řetězcem.
© Překlad Robert Svoboda
Alexej Sevruk Překladatel, redaktor, publicista (1983). Vystudoval ukrajinistiku a všeobecnou a srovnávací slavistiku na FF UK v Praze, nyní pokračuje tamtéž v doktorském programu slovanské literatury. Je redaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav (od roku 2015 šéfredaktor). Do češtiny přeložil román Jurije Andruchovyče Moskoviáda a sbírku povídek Serhije Žadana Big Mac (obě knihy ve spolupráci s Miroslavem Tomkem); samostatně pak básnické sbírky Dějiny kultury začátku století Serhije Žadana a Stanice vodárenské věže Dawida Mateusze. Do ukrajinštiny přeložil román Patrika Ouředníka Europeana. Mezi další překládané české autory patří například Ivan Martin Jirous nebo Bára Gregorová. Kritiky, recenze, drobné překlady a vlastní povídky publikoval v řadě časopisů, novin a revue. Na podzim roku 2014 pobýval na literární rezidenci Mezinárodního visegrádského fondu v krakovské Ville Decjusza. V říjnu 2016 vydal sbírku povídek Divadlo tančících loutek. Člen České asociace ukrajinistů.
Zdroj: czechlit.cz
