Je léto. Hic padá na dvůr celou svojí tíhou. Zavřu za sebou vrata. Jdu pěšky půldruhého kiláku nebo dva na stavbu v Pražské ulici. Dorazím tam chvíli před šestou, zastihnu ale akorát vrátného, ostatní chodí přesně na čas.
Žádné kamarádšofty, sednu si u staveniště na sokl pod stožárem elektrického vedení, beton mě trochu tlačí do zadnice, ale docela se zahloubám do čtení. Nějakého současného Čecha nebo Slováka. Polovina devadesátých let. Heleďte, ten kuchař, co je novinář, je tady, zleva seskočí ze závodního kola vybaveného košíčkem plným nářadí, brzdí na pekaře. Už zase jsem celou noc nespal. Nemůžu se dočkat devíti hodin, kdy zblajznu půlku chleba s pražskou šunkou a zaleju to litrem mlíka, mám to v sobě hned, a zatímco značná část ostatních ještě přežvykuje, dva vaříme turka v provizorním přístřešku chráněném před deštěm, zástrčku musíme držet, zásuvka je vyhřezlá ze zdi. V pološeru mi stačí těch pár minut, jako bych spal, stejně není o čem mluvit. Rozjíždějí se stroje, nabrat hezky plný kýbl, žbluňk s tím do míchačky, lopata vápna, cement, písek. Plním, fangle, vyprázdnit. Malta jedna radost, kdo umí, ten umí. Kuchař, tývole, ten ti to umíchá, ochutnáš to a žereš maltu.
Díky své minulosti nemůžu tvrdit, že bych o architektuře neměl ani šajnu, samozřejmě praktické znalosti jsou na nic. Pražské stipendium, mám něco napsat, o čem? No, snad se něco najde, co mi bude jakžtakž blízké.
Wendersův zdrchaný anděl se sklopenou hlavou, jaký anděl, ten z Nebe nad Berlínem, ano, ten, co je s ním, co tu zas mají co dělat nějací andělé, já s nimi musím něco udělat, přijel jsem sem proto, proto jsem tady, abych našel něco, co mě přivede blíž k vidoucím, k lidem, co vidí anděly a co je ještě v osmdesátých letech posílali na elektrošoky, protože vidět anděla, to bylo tenkrát stejně nenormální, jako když byl někdo teplouš, a elektrošoková terapie měla obojí vyléčit. Z toho anděla je dnes už ikona, i když řekněme trochu menší než třeba láhev od kokakoly, v jedné pražské čtvrti je taková divně tvarovaná kancelářská budova, Zlatý anděl, barák jako kráva, který stojí v sousedství spousty starých, omítnutých domů, a anděl zdobí tam na Smíchově, na jakém Smíchově, tak se jmenuje ta čtvrť, o které mluvím, tam je ten anděl, ta budova, na které Wendersův anděl drží ochrannou ruku nad tamějšími obyvateli, teda pokud může být spoleh na anděla introverta, co furt zápasí s depkou, dneska je to čtvrť, která se dynamicky rozvíjí, někde v ní je i ten slavný, legendární hostinec U Anděla. Ne, ten už není, je zbouraný, pohlcený stanicí metra, ale název zůstal zachován, stanice se jmenuje Anděl, proč jsem já já a proč nejsem ty, proč jsem já tady a ne tam, jak začal čas a kde skončil prostor, náš život na tomto světě není pouhým snem, historická, stověžatá, krásná barokní Praha, po ruských tancích do ní poprvé vnesl dekonstruktivního ducha až Frank Gehry tou svojí kancelářskou budovou jako promáčklou krabicí od vimu, Praha postmoderním krokodýlím slzám nevěří, už se jí zajídají organičtí duchové, architekti v tweedových oblecích s motýlky na krku, chce hvězdu světového jména, Pražané nepodléhají strachu z cizáků, vědí, že světové velkoměsto se nepostaví jinak než velkoryse, říkají, že to, co vyprojektoval ten enfant terrible, ta černá ovce, ten Francouz Nouvel, který rád chodí v kožených gatích, špičatých botách a který má hlavu holou jako koleno, přesně jako Faucault, je sice nápadité, ale nesplnilo to předběžná očekávání, darmo se přátelí s filozofy, když se v představě jeho andělské budovy, toho Zlatého anděla, v půli cesty míjí minimum francouzské ideje s maximem realizačních schopností českého průmyslu. A jak pak odtud dál.
© Překlad Robert Svoboda
Attila Sirbik (*1978)
Spisovatel, kritik, redaktor a šéfkuchař. Vedl nakladatelství Symposion a byl šéfredaktorem Új Művészet Online. V roce 2006 získal stipendium historika umění a kritika umění Károly Lyku a v roce 2017 Ernőho Kállaia. Jeho umělecké recenze byly publikovány v Új Művészet, Balkon, prae.hu, Tiszatáj, Magyar Narancs. Žil v Subotici, Rovinji, Pécsi, Praze, Csantavéru, Bratislavě a Novém Sadu. Byl vojákem v Požarevci. V současné době žije a pracuje v Budapešti.
