Královna české kinematografie a nezkrotná režisérka, která věděla, co od svých filmů chce. Za svou práci získala na začátku nového milénia prestižní filmové ocenění Český lev.
V dětství jí nebylo dopřáno mnoho klidu a kvůli otcově povolání hospodského se rodina musela často stěhovat. Prostředí nádražních restaurací mělo za následek, že hádka byla pro Věru běžným způsobem dialogu. Její představivost si ale z každého místa posbírala plno podnětů, a i proto pro ni dospívání za války nebylo jednoduché. Jelikož byla velice vnímavou dívkou, její kroky směřovaly na uměleckou školu.
Otec z ní chtěl mít architektku, ale Věra, dle vlastních slov, neměla ráda rovné věci. Studium tedy to pár semestrech vzdala a dala se k filmu. Začala s klapkou v ruce, prošla všemi filmařskými pracemi a vypracovala se na pomocnou režisérku. Rozhodla se doplnit si vzdělání a šla studovat FAMU, kde jí za komunistického režimu kvůli jejímu původu hrozili vyhazovem. Věřiny citlivé duše se to velice dotklo a ocitla se na pokraji sebevraždy. V roce 1968 se i navzdory politickým okolnostem rozhodla zůstat v Československé socialistické republice a po dobu šesti let nesměla režírovat. Státní bezpečnost se ji několikrát snažila přimět ke spolupráci, ale Věra nikdy nepodlehla.
Uzavřela dvě manželství a vychovala dvě děti. Vztah s dominantním tátou se promítl nejen do jejích romantických vztahů s muži, ale i do její filmové tvorby. Její dílo se nese v duchu tzv. “nové české vlny”, jež symbolizuje silné mužské charaktery, absurdní dialogy a obraz romantického rozčarování. Po revoluci byla nabitá euforií, začala učit na FAMU, stala se profesorkou a měla tendence se angažovat i v politice. Její temperament a rychlé životní tempo ale neměly dlouhého trvání. Na stará kolena několikrát zkolabovala a zemřela v 85 letech v Praze.
Oficiální text pořadatele
Ilustrace: ©Tomáš Němejc
Vizuál výstavy je dílem spolupráce se studenty Fakulty designu a umění Západočeské univerzity v Plzni.
