To horko nás všechny zaskočí, i když jsme ho samozřejmě měli čekat. Dobře ho snáší jenom intelektuální playboy Roberto a náš hostitel Giovanni, který se ve skutečnosti jmenuje Gianfranco. My ostatní se jen zoufale potíme a během pár hodin měníme různým způsobem odstín, kterým doplňujeme uniformu – jasně žluté triko s logem neziskovky. Trávíme den na pláži, ale nikdo z nás vlastně nemá nejmenší chuť se jít vykoupat.
V pobřežním městečku na Sicílii se nás sešlo dvanáct i včetně místních Italů, co nás mají na starosti. Všichni něco studujeme a začátek léta jsme si chtěli zpestřit, takže jsme sem přijeli dobrovolničit za nocleh, stravu a možnost něco zažít. Máme na to dva týdny.
Je to náš první den, takže nikdo zatím moc nemluví. Snažíme se vybavit si jména, která jsme napsali na tabuli ve třídě, kde nocujeme. A taky se snažíme zůstat vzhůru, protože část z nás přijela pozdě večer, někdo až v noci. Ve třídě nás každého čekala matrace položená na linu. Vzájemně jsme se budili, když jsme přijížděli, snažili se z krosen vytahat to nejdůležitější a rychle usnout.
Ráno tomu nasadil korunu Giovanni: k buzení použil chvilku po sedmé přehnaně opitimistický výběr puštěný dostatečně hlasitě na to, aby prolomil i jet lag. Zpočátku se zdálo těžké nenávidět Boba Marleyho, ale zvládli jsme to do jednoho všichni.
Náprstek silného kafe z mokka konvice, dvě tři hodně sladké sušenky, tvrdé školní židle. „Jak jsi přijela?“ „Letěla jsem z Vancouveru přes Paříž. Ty?“ „Jsem v Itálii už dva týdny, přijel jsem trajektem.“ Je tu kanadská socioložka, britská ekonomka i francouzská medička, dva lidi z Mexika, dva z Maďarska, my dva Češi. „Vyslovuju to správně?“ Ne, takže k těm skutečným jménům na tabuli postupně přibývají zjednodušené verze, se kterými se poradí kdokoli. „Vemte si ta žlutá trika, ať je vidět, že patříme k sobě,“ diriguje Giovanni a rozdává nám hrábě, lopaty a blonďatému klukovi s tou nejsvětlejší kůží z nás všech přiděluje kolečko.
Ze školy jdeme zadní cestou okolo citronového sadu, občas zahlídneme kočku, občas některou sicilskou babičku, jak z okna hlídá, co se zrovna děje. Černá barva tady očividně hraje dost klíčovou roli. Prašnou cestou se během pár minut dostaneme k vodě. Dva týdny u moře!
Giovanni nám vysvětluje, že tohle je městská pláž a že místní jsou nám opravdu vděční, že jsme se rozhodli podílet na dobrovolnickému projektu, během kterého ji celou vyčistíme a zbavíme haraburdí. „Vidíš tamhle vzadu tu hromadu? To jsou snad starý průtokáče, ne?“ „Já vidím hlavně kousek za nima ze šutrů čouhat kus gumy. Stoprocentně je z traktoru. Jestli to vykutáme na světlo boží, budeme opálený a ještě k tomu pěkně namakaný.“
Nemáme přepálit začátek, varuje nás Giovanni, který se ale vlastně jmenuje Gianfranco, i když není moc jasné, proč občas používá to a jindy zas tohle jméno. Každou chvíli mu zvoní telefon, takže první slovo, které všichni umíme ještě před polednem, je „pronto“.
Pláž může mít nějakých dvě stě metrů, je kamenitá, u silnice z prachu roste plevel. Není ještě ani devět a už do sebe lijeme chladivou vodu z termosky. Každý jsme začali po svém. Nathalie natáhla rukavice a s plastovým pytlem začala sbírat petky. Julie se k ní přidala. Když zjistila, že pro Francouzsku je kanadský přízvuk ohromně vtipný, přešla radši do angličtiny a o pár minut později přešla úplně jinam. Snědý Roberto tahá rozumy z Pauly, Anna tiše a nejistě rozmlouvá s Giovannim. Češi a Maďaři se drží pohromadě, ale na žádné velké povídání to není. Zatímco Veronika supí, protože se jí po chvilce rozpadly její elegantní sandálky, já mám co dělat, abych sicilskou snídani udržel, kde má být, když se metr po metru probírám okrajem příjezdové cesty – těžko říct, jak dlouho tu všechny ty kondomy leží. Károly alias Carlo i jeho přítelkyně Ela mi ochotně pomáhají.
„V zimě jsme byli společně v Praze, máte to tam krásný. Ale vlastně jsem spoustu věcí znal už z televize, bylo mi to povědomý.“ Carlo studuje biologii, Ela ostatně taky, oba se snaží hodně cestovat. Zatímco on je tvarohově bílý a má řídnoucí světlé vlasy, ona vypadá jako tajuplná blízkovýchodní kráska, což ještě umocňuje tím, že jako jediná ze všech nemluví anglicky, takže jí Carlo všechno překládá do maďarštiny a pak tlumočí nám ostatním, co nám chce Ela říct. Jenže na rozdíl nás všech má Ela celkem obstojnou italštinu. „Jak jste se tady o tomhle programu dozvěděli?“ „Ela se o něm někde dočetla nebo doslechla od kamarádů – počkej, zeptám se.“ Následuje několikaminutové dohadování ze kterého zachytím jen „Szicília“ a odpověď nedostanu, protože Kanaďanka začne omdlívat, takže ji všichni běžíme na pomoc. Když se po chvilce srovná a my si můžeme jíž každý po svém, vybafne na mě Carlo rozjařeně „Moretti!“ a pak vysvětluje, že tady v městečku včera našli večer jediný otevřený podnik a to jediné, co se tam dalo pít, bylo italské lahvové pivo. „Budvar to ale není.“
Je jedenáct a slunce je takhle dva týdny před slunovratem hodně vysoko. Na pláži jsou postarší sicilské páry, které přesně vědí, za čím přijely – břichatí muži vědí, jak mezi kameny zaklínit slunečník, ženy mají pestrobarevné bikiny a nejúchvatnější brýle, jaké se dají pořídit pod dvacet eur. Moc si nás nevšímají, aspoň pokud jim plastovými pytli nešustíme příliš blízko u lehátek.
„Máte ještě pořád Zlatého slavíka?“ ptá se energicky Carlo, když chvilku před půl jednou vyčerpaně nakládáme hrábě, lopaty a všechno ostatní do kolečka. Je prakticky celý rudý a cestou zpátky nás všechny ujišťuje, že to je naprosto normální, že to nebolí, že se mu to děje celý život, i když se poctivě maže. Ela ho něžně hladí po jeho plešatějící hlavě a sicilské babičky pohoršeně zavírají okenice.
Sedíme u dlouhého stolu složeného ze školních lavic, každý na své židli, čekáme na pozdní oběd a vypadáme na umření. Tohle byl první ze čtrnácti dnů. I budoucí nadějný mexický novelista, který by zároveň mohl být učitelem salsy si trochu zoufale podpírá hlavu. Jen Carlo dál září a než stačí náš hostitel přinést na stůl něco svěžího a zároveň plného škrobu, postaví se a naprostou čistou češtinou bez přízvuku začne na celou místnost halekat: „Páni a paní, vím jak se ruší žal, já v srdci chovám jen Lady Carneval.“ Přežijeme to.
ONDŘEJ LIPÁR (*1981, Praha) – básník, novinář, fotograf. Vydal básnické sbírky Skořápky a Komponent. Dlouhodobě spolupracuje s nakladatelstvím Fra, zejména na večerech pořádaných v Café Fra. Je bývalým předsedou Asociace spisovatelů. Pracuje jako editor časopisu Vogue.
