Když mi před týdnem píchli booster dávku Comirnaty, v deset večer mě rozklepala zimnice a v hlavě se mi všechno slilo dohromady. Chvílí předtím jsem si psal s kamarádkou, která mě zásobovala bizarními zprávami z jiného, šťastnějšího světa, kde se lidé na sebe homeopaticky usmívají a jejich život plyne v souladu s přírodou. Rodí se, milují se a umírají, aniž by si do těla vpravovali nějaké cizorodé látky. Možná jich umírá trochu víc, ale jsou svobodní. Neměl jsem v tu chvíli sílu polemizovat a bezděky přijal pozvání... Jak že to vlastně ráno bylo?
Šlehli mi to ve Vinohradské nemocnici, kam jsem dorazil na povinnou předvýjezdovou prohlídku (v lednu se stěhuji do Bosny) a v jednu chvíli jsem jen tak mimochodem utrousil, jestli by mě třeba nechtěli rovnou naočkovat. Sestřička beze slova odběhla a za tři minuty byla zpátky s plnou stříkačkou čehosi. Jak z hororu. Pak jsem si navíc všiml, že paní doktorka hovoří s akcentem, který je v našem zdravotnictví neznámý. Řekla mi, že se jmenuje Rachel a je z USA. Kruh se uzavřel.
Druhý den teplota spadla. Vrátil jsem se zase domů do své bubliny.
Hanzelka a Zikmund najezdili víc než sto tisíc kilometrů, aby poznali lidi, co myslí jinak než my. Dnes stačí na sociálních sítích špatně kliknout a octnete se u protinožců. Ale většinou klikáme správně. Zuckerbergovy geniální algoritmy nás spolehlivě navigují a nabízejí nám svět, kde se cítíme doma a kde si se všemi rozumíme. Všechny ty cizí světy sice registrujeme, ale právě jen tolik, abychom se proti nim mohli vymezit. Musí být uzavřené, neměly by se navzájem protínat, aby to neoslabilo jejich reklamní potenciál.
Celá léta jsem trávíval Štědrý den se svou přítelkyní v Budapešti. Bydleli jsme v Budínských kopcích, ačkoliv nikdo z nás nebyl to, čemu se říká „budínský člověk“: její rodina je venkovská náplava od Balatonu, já zas od Vltavy. Všichni jsme ale žili ve stejném otevřeném světě, dívali jsme se na věci kolem sebe stejnýma očima, trápilo nás, jak se kolem nás spouští nová železná opona, že se nám a našim dětem zase někdo snaží přikazovat, co si máme myslet.
Všichni až na babičku. Nedalo se přehlédnout, že když přijela babička, politické debaty jako na povel ustaly. Maminka mé přítelkyně byla v rodině jediná, kdo chodil pravidelně do kostela a volil Fidesz. Mně to samozřejmě nedalo, abych s ní čas od času nezabrousil do politiky, a dokonce mě to bavilo, protože je to vzdělaná dáma a měli jsme spolu – a dosud máme – hezký vztah. Když došlo na kontroverzní téma, což mohlo být za stávající situace prakticky cokoliv, zmapovali jsme terén, zjistili, kde se mezi našimi světy prostírají bažiny a kde jsou případné lávky, na kterých se můžeme potkat. Ty lávky byly obvykle v místech, kde jeden nebo druhý měl něco, čeho si ten druhý vážil a v čem ho respektoval. Babička si vážila mé práce v Českém centru, mně zas imponoval její elán, s nímž organizovala ve své obci sbírky pro chudé, a spojoval nás také zájem o literaturu. Byla-li nablízku taková lávka, nerozpakoval jsem se vstoupit na jinak zakázaný terén a dát babičce najevo, že nesdílím její obdiv k Viktoru Orbánovi a proč. Nečekal jsem, že se mezi námi rozvine debata o směřování maďarské iliberální demokracie a o tom, jakou hrozbu znamená pro Evropu. Ani ona se mě nesnažila přesvědčit o své pravdě. Taková byla pravidla hry. Jen jsme si ve vší úctě dali na vědomí, kde stojíme, protože kdybychom to neudělali, přišlo by nám to vůči sobě nepoctivé. Jak už jsem říkal, měli jsme oba rádi literaturu a dávali si pravidelně pod stromeček knihy. A leckdy jsme si je i přečetli (zvládl jsem i Třináct jabloní od Alberta Wase, neboť je to milosrdně útlá knížka), ve vzácných případech jsme pak dokázali ve zrádných slatích politiky a historie vybudovat nové chodníky – třeba maďarským překladem povídek Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn.
Proč o tom píšu? Jsou svátky, dá-li Bůh, sejdeme se se svými blízkými u stolu, ať už v Česku nebo v Maďarsku, a ten stůl nebude virtuální, ale skutečný. A když si kolem něj takhle sedneme, tak někde uprostřed se protnou naše aury a s nimi všechny ty naše malé světy, ty zatuchlé pelechy, kterým říkáme pelíšky a které si pipláme, protože se v nich cítíme doma. Tam, v tom průniku, jenom tam budou Vánoce!
19.12.2021
Michal Černý
Vystudoval hungaristiku a germanistiku v Maďarsku, od roku 1990 působí jako diplomat ve službách pražského ministerstva zahraničních věcí. Pracoval v kanceláři prezidenta Václava Havla, v letech 2010-2015 byl ředitelem Českého centra v Budapešti.
Autor fotografie: Pavel Calda
