Do Prahy člověk nejede, ale jezdí, prohlásil jeden můj kamarád, když jsme začali organizovat společnou cestu. Při takové příležitosti se vynoří hromada otázek, kolik nás pojede, kolika auty, nebo radši vlakem, kde máme hledat ubytování, kdo má kolik dní dovolené a tak dále.
Neřekla bych o sobě, že jsem špatná organizátorka, a když jde o kamarády, tak už vůbec ne, ale ten den jsem se veškerému domlouvání vyhnula, přesněji řečeno vyvlékla jsem se z něho, povznesla jsem se nad detaily. V hlavě mi tikala dvě slova: jet, jezdit. Trochu jsem záviděla kamarádovi, který mi tu větu přihrál s lhostejností, s jakou se vyslovují věci zcela evidentní. Měla jsem to sama vědět. Záviděla jsem mu zkušenost, která z něho hovořila, zkušenost ježdění, zatímco já jenom občas. Jedu.
Každý má svoje oblíbené město a sama o sobě bych mohla říct, že jsem nadšenou milovnicí měst, protože od té doby, co jsem přišla na to, že očumování je jediná věc, kterou opravdu umím, mám těch oblíbených fůru a každé si to vysloužilo něčím jiným. Ať už nadčasová ústřední náměstí starobylých městských center, nebo monumentální skleněné katedrály – dokud mohu cestovat, je to víceméně prašť jako uhoď. Docela se to podobá pití piva. Když člověk ochutnává pivo podruhé v životě (protože napoprvé jsou všechna stejně hořká), obzvláště připadne-li toto podruhé na léto, kdy si v úlevném stínu žaluzií a v kruhu několika přátel nebo po boku svého vyvoleného můžeme představovat, že se na několik hodin zastavil svět, pak mu teprve přijde na chuť. Ne na to, jak správně odlišit ležák od plzně a černé od jantarového, ale na chuť samotného pivařství. Později i na význam teploty a pěny, o čepování ani nemluvě. Chuť pití piva nějakým záhadným způsobem souvisí s okolnostmi. Tak si člověk, pokud má dobrou společnost, může oblíbit pivo chmelené za studena, ipu nebo apu (s výjimkou té s citronovou příchutí z potravin, tu si oblíbit nelze). I v chuti měst zůstávají jednou provždy okolnosti, za kterých jsme se setkali poprvé. Pokud si ovšem nechci město vlepit do alba vzpomínek, ale ráda bych se o něm něco dozvěděla (třeba právě kvůli lidem, se kterými jsem tam byla poprvé), má bezesporu pravdu můj kamarád; musím za ním jezdit, když už v něm nemůžu nějakou dobu žít. Musím si ho prohlédnout i zasněžené v zimě a pošmourném podzimu. Léto sluší většině měst jen krátce, srpen je skoro všude nesnesitelný.
Tenkrát bylo léto, úplný začátek léta, který městu slušel přímo jako z módního žurnálu, a my jsme šli do parku na Letnou, kde jsme nikdy předtím nebyli. Za každou cenu jsem musela vidět Metronom, i když jsem věděla, že když si chceš pořádně prohlédnout vysokou stavbu, je lepší od ní poodejít; zblízka se dají vnímat jenom v detailech, ale právě o to tady šlo, nechtěla jsem jeho obrovité kyvadlo obdivovat z podhledu (ale chtěla, a taky jsem to udělala), radši jsem chtěla stát přímo tam, kde se kýve, ačkoli bych nedovedla přesně říct, proč. Určitě ne proto, že se tam kdysi naparoval kamennej Stalin velkej jak cyp. Líp se to vyjádřit nedá, měřil dobrých třicet metrů a podle některých zdrojů byl největší na světě, což mohl být ve své době vcelku pěkný příklad maniakální horlivosti. Ve své době ‒ nad dobou, co je svoje, přemýšlím, když konečně stojím tam nahoře. Nad hlavou mi na drátě visí cvičky. Nejraději bych k nim přihodila i svoji sportovní obuv, tomu ovšem bohužel nepřeje roční doba a já si zklamaně prohlížím svoje nohy v sandálech. Zmocní se mě pocit, s nímž jsem v některém z asociativních koutů skrytých v mém mozku jistě potají počítala, pozoruji město a jako by se nic nehýbalo, jenom to obří kyvadlo. To jede. Jezdí. Jsme tady. Stojíme a mrkáme na drát a celé je to tak prosté, že to dál nejde, čím dál tím nikam.
Tenkrát zrovna (jako obvykle) pracuji na jednom delším textu, a jak tak postávám pod tím Metronomem na Letné, dochází mi, že právě sem vyšlu svoje postavy, a jedné z nich dokonce věnuji památnou větu svého kamaráda. Cítím, že se mi po tváři rozlévá úsměv idiota, kdo se teď na mě podívá, uvidí ubožácký exemplář typické turistky. Ale mě naplňuje zevnitř pocit jakési vděčnosti. Už dávno jsem chtěla říct něco o přátelství.
© Překlad Robert Svoboda
NATÁLIA SZEIFERT (*1979, Zirc)
Po studiu zdravotní školy a práci zdravotní sestry se od roku 2000 začala věnovat literatuře, výtvarnému umění a kulturní publicistice. V letech 2009-2010 vedla internetové rádio (Intro Radio) a od roku 2014 je zakladatelkou hnutí Posztolj verset az utcára! (Postuj báseň na ulici), které má přeshraniční dosah a vztahuje se ke Dni maďarské poezie. Poezii a prózu publikuje od roku 2005. Její texty byly publikovány mimo jiné v časopisech Holmi, Jelenkor, Élet és Irodalom, Mozgó Világ, Kalligram, Palócföld, Forrás. Vydala dvě básnické sbírky (Láz, 2012, Könyvműhely a Az altató szerekről, 2017,Kalligram). Získala několik renomovaných ocenění za své dílo a v současné době žije se svou rodinou v Budapešti.
