IRYNA ZAHLADKO Básnířka, performerka a překladatelka s ukrajinskými kořeny Iryna Zahladko se narodila v roce 1986. Za své ukrajinsky psané básně psané specificky kouzelným až surreálným jazykem získala Zahladko vícero ukrajinských literárních ocenění. Na pražské scéně působí od roku 2019, v čestině zatím publikovala pouze online, a to na webu revue Prostor a v literárním zápisníku Polí5. V příštím roce chystá společně s nakladatelstvím Protimluv k vydání sbírku s názvem Tváření.
Cesta mezi stromy
Jsme ženy mezi ženami
jako stromy mezi stromami.
Ty, babičko, sedíš za mnou v tramvaji
a zpívaš celou cestu,
ale já tu písničku neznám,
pak nevzpomenu.
Davám ti jméno Modřín.
Ty, maminko, né má,
sedíš vedle mně ve vlaku
přes uličku
a bavíš se s dceruškou,
ale já tuhle hru neznám
a nevím jak se zeptat na pravidla.
Davám vám jména Sekvoj a Cypřiš.
Jsem celý den na cestě,
čtu Grögerovou –
eukalyptus.
Pane, proč jsi jí nezastavil ten proces?
Taxikářka zapíná rozhlas,
určitě tuhle stanici neznám,
ale jde se tam o zahradnictví,
pak máme společné téma.
Začiná se hovor,
vypravuju jí o modřínu, cypřiši a sekvoji,
cedru, tisu, borovici, Grögerové.
Taxikářka říká, že víc má rádá plodové stromy
a krátkou prózu v časopisech,
ale nabízí nám,
mně a mému souputníku,
jedinému muži v téhle básni,
navštívit jí na zahrádce.
Protahuje jemnou, jako větev araukárie, ruku
s penězmi nazpět a cedulkou.
Zavírám dveře za sebou a čtu:
– písnička byla o jejím mládí
– mezi mámou a dcerou není pravidel
– Pánovi to bylo jedno, není zahradníkem
Obvyklá domácnost
Já si hraju
na schovávanou
doma. Žádné šance na prohru:
zrcadlo na mně nekouká,
okno mně nehledá,
dveře se nehýbají.
Je mým zdem všechno jedno? Ani svou postel už nebavím.
Beru po každé čistý hrnek,
všude nechávám něco nedopité –
zahlazuju stopy.
Každé ráno všechny seberu
a umyju.
Každý večer piju zase z dlaní.
Můj den
chodí mezi špinavým nádobím,
můj den
sedí z opačné strany pohovky,
můj dlouhý den
hra v hru,
ve které vyhrává ten,
kdo bude první nalezený.
Připojení
obratel po obratli
svědí
obratel po obratli
z nich
vzdušné kořeny
mi vyrůstají
neopírám se o zeď
ani o opěradlo židle
spím na levé straně
nebo na pravé
vrůstají do vzduchu
připojující mou kostní dřeň
ke geometrii ulic
a k pohledům chodců
i když jsou malé aby zakořenily –
stačí aby nahmataly cestu domů.
Únava
Jsme tak unavené, že nemůžeme ani usnout.
Každý den se ale ukládáme každá do své postele ve stejný čas.
Zkoumáme pustotu pod víčky,
prázdnotu pod polštáři,
nasloucháme svému dýchání,
procházíme se každou částí těla v naději najít tlačítko na vypnutí.
Vymýšlím tuhle báseň v posteli.
Zapomenu ji a konečně usnu
nebo se zvednu za papírem a tužkou na stolku?
Dám ji jako oběť Morfeovi nebo ji nechám pro nás, ale budu trpět dál?
Ráno se probudíš s otisky polštáře na tváři
a já s červenými fleky od tužky na prostěradle.
Přečtu droboučké červené písmenka,
jako rozpraskané kapiláry v očích našich zrcadel,
které za chvíli uvidíme.
Odvrátíš pohled od zrcadla,
i od krému na vrásky,
přečteš mou přeťukanou báseň do mobilu,
nevyčistíš si zuby.
Taky jsi si v noci vybrala něco jiného, než spánek.
