Tento rok si nepřipomínáme pouze 80. výročí útoku na zastupujícího říšského protektora, Reinharda Heydricha (útok provedla výsadkářská skupina speciálně vycvičených československých parašutistů pod krycím názvem „Operace Anthropoid“ – pozn. autora), ale i vyhlazení obcí Lidice a Ležáky, které je s atentátem neodmyslitelně spojeno. Násilný akt se započal dne 10. června 1942, tedy necelý týden po smrti Heydricha. V tento den došlo k vyhlazení Lidic. Přesně dva týdny po vyhlazení Lidic došlo i na druhou obec, Ležáky. I tu se nacisté rozhodli zlikvidovat a obyvatele buď popravit, převézt do koncentračních táborů či na převýchovu do Německa.
Osud Lidic
Po úspěšném útoku na zastupujícího říšského protektora, Reinharda Heydricha, dne 27. května 1942, se teror nacistů proti českému obyvatelstvu ještě vystupňoval. Ani přes rozsáhlé razie, brutální výslechy, mučení a popravy se stále nedařilo samotné pachatele atentátu dopadnout. Poté, co Heydrich následkům zranění dne 4. června v pražské nemocnici Na Bulovce podlehl, podnikli nacisté v Čechách a na Moravě hrůzný krok – vyhlazení Lidic.
Lidice byly vybrány na základě nešťastné souhry okolností, kdy se 3. června 1942 do rukou Jaroslava Pály dostal milostný dopis adresovaný jedné ze zaměstnankyň jeho továrny, Anně Marusczákové. Stálo v něm:„Drahá Aničko! Promiň, že píši tak pozdě… Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan.“Pála ze strachu, že pisatel může být nějakým způsobem zapleten do atentátu, uvědomil četnictvo, které dopis okamžitě předalo gestapu. Z výslechu Marusczákové rovněž vyšlo najevo, že měla v Lidicích od svého milence vyřídit pozdravy rodině Horákových a Stříbrných, jejichž synové sloužili v československém vojsku v Anglii. Gestapo následně vyslýchalo rodinu Horákových i Stříbrných, ovšem ani po domovní prohlídce neobjevili nic podezřelého. Milenec Anny Marusczákové byl identifikován jako Václav Říha, který se z obavy, že jejich poměr vyjde na povrch, rozhodl vztah ukončit. Dopis měl tudíž navodit dojem, že byl Říha do odbojové akce zapojen a nyní se ukrývá v křivoklátských lesích. Gestapu záhy došlo, že Říha, Marusczáková, ani rodina Horákových a Stříbrných, nemají s atentátem na Heydricha nic společného. V Lidicích rovněž nebyl nalezen žádný arzenál, vysílačky ani další důkazy o ukývajících se parašutistech. Takové hlášení bylo tedy podáno i do Prahy.
S informací se však nechtěl smířit SS-ObergruppenfürherKarl Hermann Frank, t.č. státní tajemník úřadu říšského protektora, který si po smrti Heydricha pomýšlel na úřad zastupujícího říšského protektora. Při státním pohřbu Heydricha proto 9. června předložil záměr o vyhlazení Lidic Hitlerovi. Ten s plánem souhlasil a obratem vydal k akci svůj souhlas. K. H. Frankovi tak již nic nebránilo započít svůj hrůzný plán.
V noci z 9. na 10. června obklíčily Lidice jednotky Wehrmachtu tak, aby nikdo z obyvatel nemohl uprchnout. Všichni muži starší 15 let byli odvlečeni do místního statku, ženy s dětmi byly převezeny do kladenského gymnázia. Mezitím byla připravena popravčí četa, která na místě zastřelila celkem 173 lidických mužů. Všechny domy byly následně podpáleny a srovnány se zemí. Zničen byl i místní hřbitov včetně exhumace zemřelých. Nacisté tak učinili z Lidic holé pole a místo, které bylo vymazáno z mapy.
Na místo rovněž povolali asi 30 vězňů z Terezína, kteří měli za úkol vykopat hromadný hrob a pohřbít lidické muže. Jedním z terezínských hrobařů byl iViktor Laš, který byl do Terezína deportován sotva v osmnácti letech. Kromě práce v kladenských dolech byl povolán spolu s dalšími vězni k „čištění“ zničených Lidic. Němci věděli, že zmínění vězni odjedou z Terezína do plynových komor v Osvětimi a s nimi zmizí i svědectví. Na hrůzný úkol dodnes vzpomíná se slzami v očích.„Vzadu v kabině vozu, do kterého jsme nastoupili, jsme si všimli velkého sudu s chlorovaným vápnem. Věděli jsme okamžitě, o co jde, protože to bylo cítit. Kromě sudu na nás v náklaďáku čekaly také lopaty a krumpáče,“ vypráví Laš.„Jakmile jsme dorazili na místo, viděli jsme pole mrtvol. Velitel terezínského ghetta nám řekl, že tady budeme kopat hrob a narýsoval krumpáčem jeho obvod. Do noci měl být hrob vykopaný a asi čtyři metry hluboký. To jsme samozřejmě nestihli. Druhý den ráno byl hrob hluboký asi tři a půl metru, to jim stačilo. Poté nás donutil všechny mrtvé vysvléct, prošacovat a vše odevzdat. Před tím, než je postříleli, jim řekli, že někam pojedou, proto měl u sebe každý něco k jídlu. Velitel velkoryse prohlásil, že si jej můžeme nechat. Za takových okolností jsme ale samozřejmě nedokázali pozřít ani sousto,“uzavírá Laš.
Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel. Jednalo se především o ty, kteří byli uvězněni již dříve nebo se v osudnou noc vyskytovali mimo Lidice. Pár dětí bylo po dlouhém zkoumání vybráno k převýchově a posláno do německých rodin. Většina dětí byla převezena do vyhlazovacího tábora Chełmno, kde byla usmrcena výfukovými plyny ve speciálně připraveném automobilu. Celkem tehdy přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).
Lidice byly následně obnoveny a nedaleko jejich pozůstatků vystavěny znovu. Jedno z přeživších dětí, Václav Zelenka, se do Lidic po válce vrátil a žil zde se svou rodinou. Od roku 1999 do roku 2006 byl dokonce starostou obce a žil zde až do své smrti.
Příběh Ležáků
Dva týdny po vyhlazení Lidic, 24. června 1942, byla v důsledku heydrichiády vypálena další obec – Ležáky. Vyhlazení obce a vyvraždění jejích obyvatel nacisté zorganizovali z důvodu ukrývání vysílačky Libuše parašutistické skupiny Silver A, která spolupracovala na útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Touto vysílačkou údajně parašutisté udržovali spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. První zprávy o odbojové síti na Pardubicku dostali nacisté od parašutisty Karla Čurdy, který se 16. června dobrovolně přihlásil na pražském gestapu, kde udal nejen své kolegy, ale i veškeré rodiny, které parašutistům během operace pomáhaly.
Po nacistickém obklíčení Ležáků byli obyvatelé shromážděni a převezeni do Pradubic, kde bylo zastřeleno 33 dospělých. Většina dětí byla usmrcena v plynových komorách v polském Chełmnu. Hrůzný čin přežily pouze dvě dívky, Jarmila a Marie Šťulíkovy, které byly následně odeslány na převýchovu do německých rodin. Celkem tehdy v Ležákách zahynulo 51 lidí. Dnes osadu Ležáky připomínají tzv. „hrobodomy“, naznačující půdorysy bývalých stavení s žulovým náhrobkem.
Potrestání viníků
Hlavní iniciátor hrůzných aktů, K. H. Frank, byl popraven 22. května 1946 v Praze na Pankráci. Jeho popravu tehdy sledovaly tisíce lidí.„Před popravou odsouzený pronesl poslední slova, ta možnost se jim dávala, a v případě Franka to byly takové tři patetické věty: ‚Německo musí žít, i když my musíme zemřít. Ať žije německý národ. Ať žije německý duch‘,“popisuje poslední okamžiky života K. H. Franka vedoucí Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby Aleš Kýr. Už během výslechů a následného procesu Frank svou vinu odmítal. Vše svaloval na vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera a šéfa SS Heinricha Himlera.„To už nebyl ten sebevědomý Frank. Ten nepřístupný, pánovitý. To už byl člověk, který si uvědomil své beznadějné postavení a snažil se vystupovat pokorně, vstřícně. Ovšem pokud šlo o vinu, tak tu nechtěl přijmout,“vysvětluje Kýr. Lítost nad svými činy neprojevil ani tehdy, když před soudem vypovídaly přeživší lidické ženy, odvlečené po vypálení vesnice do koncentračního tábora.Zdroj fotografie: Památník Lidice / autor článku: Karolína Škodová
