Maud Kotasová byla letos se svým projektem vybrána v rámci umělecké rezidence, kterou každoročně organizuje České centrum Bukurešť ve spolupráci s Institutem umění-Divadelní ústav (IDU). Maud strávila v Bukurešti několik týdnů na přelomu srpna a září, které završila výstavou Peklo je materiál v galerii Sandwich.
Ve svém nabitém pracovním programu sis letos pro rezidenci vybrala právě Bukurešť. Proč právě tato volba?
Bukurešť byla moje vysněné místo, láska na první pohled od první návštěvy. Jasně jsem věděla, že musím zpátky, a že tam chci s tou impresí pracovat.
S jakým záměrem jsi do Bukurešti odjížděla a jak moc se tento původní plán měnil během tvé 3-týdenní rezidence do výsledného tvaru?
Záměr byl nechat na sebe město působit. Napřed jsem hledala architekturu od historických budov až po sídliště, strukturu města, jeho vnitřnosti. Fascinovaly mě zdejší kostely, a pak jsem si jednoho dne všimla, že některé kostely mají ve vstupním prostoru docela svérázné vyobrazení pekla. Následovala "kontrola pekel", kde všude jsou a jak se liší, ne všechny kostely měly své vlastní peklo. Nejjasnější obrysy mělo vyobrazení pekla na kostele Sv. Jiří, část je navíc krytá sklem, které odráží okolní prostředí, a když jsem ho fotila, tak ve zpětném odraze z pekla vyjela tramvaj. Jinde v něm rostly muškáty. V tu chvíli už jsem měla před očima prostor galerie Sandwich.
Výsledek své práce jsi nakonec prezentovala v galerii Sandwich a výstavu jsi nazvala Peklo je materiál? Proč právě toto téma a jak se ti v galerii Sandwich pracovalo?
Po pravdě jsem nečekala, že skončím u náboženského motivu. Kostel je pro mě nositelem umění a tam vzniklo to propojení, nápad přenést do galerie esenci umění tohoto města. Když jsem začala pracovat, začaly se sbíhat další nitky, inspirace Josefem Váchalem nebo mistrem z Taüllu, kde jsem žila.Na zdi se nakonec ocitly věci, které se staly přímo v galerii, barevnost fresek, které mi sloužily jako podklad, se potkávala s posprejovanými vagóny metra. Aspekt, že se při práci s vrtačkou dostávám "na druhou stranu" i fyzicky, je u pekla obzvlášť příznačný. Vtipná fáze velkoformátových výšivek je samotné vyšívání, tedy několikadenní obíhání vyšívaného objektu.
Můžeš nám ještě krátce říct, co je pro tebe při umělecké tvorbě důležité? At už jde o principy či metody práce, nebo kontext a místo, kde pracuješ.
Je to sdělení a autenticita, které jsou vždy nadřazené estetické stránce.
Nejsilnější momenty, vjemy či inspirace, které si z Bukurešti odvážíš zpět do Brna? Případně je Bukurešť místo, kam by ses chtěla vrátit?
Ptačí grotta v hloubi parku Cismigiu o půlnoci? Osvětlená jako ve dne, takže ty stovky ptáků byly vzhůru. Kýbl se smetákem uprostřed každé památky? Činžovní dům se čtyřmi novorománskými portály, takový "běžný úkaz" v Bukurešti. Bukurešť je vlhký sen architektů, vše, co by se jinde báli postavit, tady stojí. Zdejší architektura je geniální, kterákoliv ulice ukrývá skvosty, na které lze hledět s otevřenou pusou, a může to být i panelák nebo továrna z dob komunismu. Současní rumunští umělci jsou skvělí. Autobus sotva vyjel z nádraží a už se mi chtělo vystoupit. Celá spolupráce a podpora všech z Českého centra a v galerii Sandwich, kterou mi nakonec dovolili skrz na skrz prošít, byla fantastická, a vděčím jim za mnohé. Moc mě potěšila nabídka galerie v jejich prostorách vytvořit a vystavit další práce. Odvážím si samozřejmě obrovské množství materiálu pro další práci a plný zápisník návrhů.
Práce Maud Kotasové (nar. 1980) ve své rozmanitosti zahrnují od vyšívaných kovových objektů, jako jsou nákladní auta, popelnice nebo skříňky, až po environmentální textové instalace ve veřejném prostoru. Výšivku používá jako konceptuální jazyk ztělesňující shromážděný materiál, úryvky z orální historie nebo osobní zkušenosti.
více info: www.maudkotasova.com
